Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tohle je druhá strana mince. Ta zvrácená. Chuť na sebemrskačství o prázdninách, srdce na dlani schované mezi prsty u nohou a nůše babky vycházející z lesa zapíchlá v babce samotné. Smrad jejího tlejícího těla. Mrtvolný a výrazně přebíjející vůni paseky, na které tělo leží. Nebo se spíš v zem obrací. Obrací se i děj a obrací se i význam. Je vystaven opozici a nemůže se ubránit. Je to příliš těžké sousto. Ten protisměr a výzva se v něm najít. Antipode.

Impavida je jednou z kapel, která to už jednou zabalila, aby po čase znovu povstala. Polovina základní sestavy tenkrát patřila Markusi Siegenhortovi, který se dnes miluje se stíny a napadaným listím ve jménu Lantlôs a jde mu to k pleti. Extrém Impavida již mu asi nebyl po chuti. Během reinkarnace tělesa byl povolán do zbraně He, Who Walketh the Void, jež jinak sídlí až za oceánem. Budiž. S novým zápalem, v obměněné sestavě a s novou chutí po krvi bylo nahráno druhé album. Impavida, to je black metal. Atmosférický, zbloudilý v časoprostoru, temně se vinoucí skrz nekonečno a vyjevující nejednu obskurně děsivou vizi. Vejděmež tedy v temnotu, pohovořme o smrti a síle tápání ve vesmírných dálkách, jež hudba Impavida evokuje, aniž by je nějak dlouze navštěvovala.

Impavida v sobě mají cosi zvráceného a nepěkně syrového, ale dávají to na odiv jen v určitých dávkách. Ta mezihra, vzájemné provázání a dýchání jedněmi plícemi rouhavé tmy, místy stagnuje. Nebo mírně přidušeně trhá mocné obrazy zkázy na stovky nesourodých motivů. Jaký to rozdíl, když do sebe vše přirozeně zapadá a když se ta snaha vše slepit dohromady rovná mučení. Jako by si Impavida neuměli pořádně vybrat. Chvíli jsou zhoubní a lačnící po obětech až běda, a pak se najednou ztratí kdesi ve hvězdách, které jim však nevyzradí vše ze svých tajemství. Když už Impavida nabývají na síle a snaží se protáhnout prostor svého nuzného pohybu, tak ustrnou a nabídnou nějaký podivně vybledlý motiv, kde jen mrhám časem. Typický příklad kapely, kde jakmile se nadchnu, tak mi to nadšení za pár minut zmizí jako pára nad hrncem. A je těžké to změnit, protože se to pořád opakuje.

Abych byl přesnější, Impavida se umí splašit kladiva, umí vyprávět a blouznit ze snů, ale celkově je musíme brát jako atmosfériky z divných koutů mysli, kam se běžně dostane jen ten, kdo holduje kryse místo pěnkavy a rád se dívá za zrcadlo, neb ta cesta za ním může mít své kouzlo. Album Antipode nabízí čtyři skladby. Dvě jsou dalekosáhlé exkurze do pološílenství mysli a dvě pak plní funkci jakýchsi dozvuků. V těch delších kusech hledejme smysl zvrácenosti, pořádků naruby a oddání se vizím toho druhého světa v nás. V každém je ho trochu jiné množství. To, které nacházím ve skladbách Impavida mne naplňuje jen z části.

Kdybych si měl vybrat, tak mi nejvíc sedí krátká mrzká šleha Corpse Devourer. Celkové poloze alba se trochu vymyká a asi právě proto u mě vede. A taky proto, jak nadpozemsky nabíhá svým tahem. Jako by to byla turbína deziluze. Mrtvoly, to je moje. O to víc, když z nich cítím hnusný keltský mráz po těle! Závěrečná Towards the Pyre je pravý opak. Jen dohrává splín a vyhlíží přítomné pozůstalé na konci alba. Sama o sobě víc připomíná vytahanou kůži nebožky visící z rukou jako křídla padlého anděla, než skutečnou funerální chlípnost a tik mysli, který bych tak ocenil. Přímo by se to nabízelo, ale konec příběhu je zde prostě podán jinak...

Impavida neohromili, ale aspoň dodali pocit, že to nekalé v jejich hudbě umí vměstnat do hlavy myšlenku oddání se zvrhlým výletům napříč universem. Ve jménu temnoty, kousavě neúprosné a nečitelně vtíravé. Ano, úplně to neladí...