Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V deathcoru jsou mým uším přístupné pouze 3 polohy. Může to být technická onanie blízká tomu, o co se deathcore neustále otírá, tedy djent (Ring of Saturn).  Je to ale zároveň i poloha protichůdná, spíše blízká metalcoreovým mlátičkám s příměsí toho hrubého technického zla, které je sem ještě řadí (Make Them Suffer). No anebo to může být něco, o co se snaží neméně početný zástup chrličů, symfonicky pojaté zlo. O to se například snažili s klesajícím stupněm kvality Winds of Plague, ale jejich sborové popěvky a příliš mnoho medíku to trochu zabilo. Proti mládencům z Shadow Of Intent můžete namítat lecos, dle mého ale pojali svůj symfo přístup k deathcorovým postupům dost zajímavě. Tak pojďme na chvíli protočit mařeny.

Shadow Of Intent jsou mlátičkou kluků, kterým je v průměru 25 let. No doprdele, řeknu si, když slyším to, co produkují. Tohle je poměrně slušná produkce, hodně dobře zmáknuté aranže a už čtvrtá studiovka. Nejvíc to zní jako deathcoroví Dimmu Borgir spojení s výlety do zkušebny Soilwork. Fakt. Za ty Nory může nová Benova hlasová poloha, kdy opravdu zní jako Shagrath a za ty Švédy prostě to, že on to dává i v polohách podobných Stridovi. Což jsem občasně nevěřil svým uším, ale tak to prostě je. Neberu to ve zlém, je to jistý způsob projevu, kterým obohatili už tak pestré hudební univerzum, jaké budují už čtvrtou deskou. Mimochodem jejich řvoucí host Trevor Strnad tady vůbec nemusel být, protože jako host na třetí skladbě nepředvádí nic objevného.  Spíše mi to u něj přijde, že jako kamarád dorazil na pivko do studia, a když už tam byl, tak si tam pár těch partů nandal.

Z jejich muziky je cítit hodně zajímavý odér, symfo pasáže mají nějaký smysl a nejsou přeplácané. Že má orchestrační složka logiku a je dobře vedena, to se vlastně není až tak co divit. Stojí za tím totiž Francesco Ferrini z Fleshgod Apocalypse (i když už mi zrovna jejich muzika přijde někdy až moc přepálená a až moc divadlo, symfo pasáže za to stojí a vždy stály). Jejich symfoničnost není za každou cenu, není to spletitý propletenec patosu nebo nepřehledného, složitého dojmu.

Stále je to ale především o kytarách a hrubé práci. Taková Embracing Nocturnal Damnation to vyloží všechno už v první minutě, vokály se mění, okolo druhé minuty už se to sype do všech stran. Uctívači starších desek mohou brblat o menší intenzitě, menším procentu nasypaných pasáží (ale jo, Reclaimer nandával opravdu o dost víc). Já v tom moc problém nevidím, kluci se pohnuli trochu jinam, prohloubili to. Jsou melodičtější, přitom z plynu až tak neubrali. Rozhodně ne až tak, jako to předvádí mnoho z kapel okolo nich.

Pokud chcete zajímavou alternativu k blackové produkci, rádi byste to ale trochu jinak, sáhněte po této fošně. Je to černý kov na jiných základech. Mnoho překvapujících prvků a mladická energie. Není to dokonalé, mnohdy zbytečně moc líbivé, motivy se mají tendenci opakovat. Ale má to vývoj, ti kluci ze svého stylu chtějí ven, je to z nich cítit na sto honů. Co třeba taková instrumentálka The Dreaded Mystic Abyss? Na ploše deseti minut to rozjíždějí v úchvatném stylu (nemohu si pomoci, ale připomenuli mi nejednu tech-deathovou mlátičku včetně starých Nocturnus).

Že to může na další desce dopadnout blbě anebo naopak moc dobře, to je asi jasný. Buď se utopí v přemíře symfoniky s potřebou všem dokázat svou nadčasovost (což se přesně v jejich věku stává), nebo to neposerou, zůstanou při zemi a svou muziku vypilují a ještě více prohloubí. Instrumentální dovednosti jim nechybí, odvaha taky ne. Tahle aktuální produkce je ale vážně dobrá, jisté podbízivosti některých motivů a refrénů se zase až tak nebráním, beru to jako záchytné body v mnohdy nepřehledné core vichřici. Z té už ale opravdu kluci vyrůstají doslova před očima. Jejich jméno už má na scéně dost zvuk, ovlivňují ovlivnitelné. Kým ovlivněni se stanou naopak oni, na to si budeme muset počkat.