Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hacride se po předchozí desce odmlčeli na dlouhé čtyři roky, což pro kapelu na strmém vzestupu a přirovnávanou ke krajanům Gojira nebylo nijak snadné, ale okolnosti jednoduše nepřály. Píše se rok 2013 a Hacride se představují s novým vokalistou, bubeníkem, s novou deskou, změnou vydavatele a přirovnával bych spíš k Textures v období Silhouettes.

Mix extrémního metalu s radio-friendly pasážemi, které na aktuální nahrávce dostaly výrazně víc prostoru, kráčí přesně na hraně mezi tvrdostí a přístupností a je docela pravděpodobné, že tímto střihem si deska získá rovným dílem posluchače z obou táborů. Melodických popěvků není tolik, aby tvrďáci nepolkli slinu s příchutí levné limonády a posluchači subtilnější tělesné stavby trochu toho nátlaku taky zvládnou. Ambice „Back to where you‘ve never been“ sahají skutečně vysoko.

Pevným základem je samozřejmě instrumentální přehlídka - složité riffování, hmatníky ohoblované až na dřevo a prsty do krve, přílivová vlna bicích, i místy se objevující konkrétní obrysy basových linek. U těchhle výkonů nemá cenu spekulovat, na místě je pouze zvědavost, jak přesvědčivě budou fungovat na odřených prknech klubových pódií, protože na albu zní nadmíru úchvatně. A pak nastupuje to hlavní a tím je kompoziční zajímavost, která staví jak jinak než na černobílém kontrastu mezi poetikou Rozmarného léta a psychonátlakem Mechanického pomeranče, s tisícem šedých odstínů mezi tím. Navazování jednotlivých pasáží je provedeno citlivě, konstrukce skladeb je čistá a funkční, přesto složitá a promyšlená. Hacride se neomezují na tisíckrát ohranou stavbu sloky a refrénu, tuhle konstrukci pouze využívají jako základ, na který vrství další rytmické a melodické polohy a zvraty, čímž dosahují nesmírně zajímavého a barvitého výsledku. Klidně použiju slovo „progresivní“, jakkoliv jeho obsah odletěl už dávno na míle od skutečnosti.

A pak je tu vokalista Luis Roux, jehož projev vás sfoukne jak svíčku na narozeninovém dortu. Zvědavost ohledně schopnosti dosáhnout stejného výsledku i naživo je opět na místě, ale kde dneska není?! Celkem paradoxní se může zdát skutečnost, že vokálu na desce není mnoho a že značná část skladeb se odehrává v čistě instrumentální rovině, o to víc ale vyniknou zpívané pasáže, které se pohybují od corového uragánu po civilní projev slušných kvalit. Luis je tahoun, jak má být.

S přibývajícími poslechy ve mně stále víc rezonuje pocit, že nějak takhle má znít dnešní metalové album. 40 minut střídavého nátlaku, melodiky, rychlých prostřihů i delších oddechových částí, instrumentálně i kompozičně bravurní, barevné a s vynikající atmosférou. Případné řeči o zlidovění produkce mě nechávají zcela v klidu, protože i přes nepopiratelnou přístupnost si deska zachovává vysoký standard kvality, k němuž se může dlouhý zástup podobných kapel dívat pouze s respektem.