Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Aktuálně Imperium tvoří dva kmenoví hudebníci, kteří si k nahrávání pozvali pár hostů. Od počátků se kapela ve své tvorbě inspiruje historií a opět je to oblíbená antika, staré řecké mýty a římské legendy. Obal Titanomachy mluví sám za sebe, samý Titán a anticky ušlechtilá hlava utopená v barvách ohně. S tímto tématem se nejčastějí pojí hrubý death metal technického střihu a Imperium nepsané pravidlo dodržují. Už na Sacramentum představili svůj vážně míněný masokombinát s lidskou tváří. Divoká žranice proměnlivých tónů v jejich podání představuje vskutku opulentní poslechový zážitek, na povrch vyvře tajená brutalita a pejskaři v okolí to vycítí. Bacha kam šlapete.

Rychlá kombinační technika je prazákladem celé víry Imperium. Hudebně vyzrálí muzikanti rozhazují plnými hrstmi členitou matérii melodicky ne přímo líbivého, ale rozmanitého a nápaditého death metalu, který lze označit jedině jako surový, nekompromisní a ukotvený v pevných základech mystéria. Troufnul bych si je přirovnat k takovým jménům jako jsou nebožtíci Zyklon, šílené sólové kreace a opar dávné minulosti vznášející se kolem mi zase silně připoměli Nile. Podobně chladná atmosféra, nesmiřitelnost a styl pohybující se na okrajích dvou žánrů. Narozdíl od Nile mi ale tvorba Imperium přijde přehlednější a s mnohem  lepším zvukem. Nejpůsobivějším artiklem Titanomachy je rychlost kytarových vyhrávek, které vzývají technické bohy. Příznivci klasické motorárny tady budou marně škrábat nehtíkem po školní tabuli, spíš si budou rvát vlasy rozevláté širokým rozptylem anglického katru. Jen v rytmice se dají nalézt opakovaná schémata, která ale útočí nebývalou rychlostí a zahřívají startovní rampu pro dranžíráky vykrajující historické siluety. Pominout nejde odvážná sóla snažící se přinést na oltář tvorby chladné vavříny originality.

Hromobití nad soumrakem říší předvádí neskutečná bubenická bestie, která sice nemá živý pohon a bzučí v ní elektřina, ovšem zvukově mi hlavně hlubší "bubny" sedí. A pak ten složitý náhul! Námitky nemám ani ke zpěvu. No, jak už to v těchto případech bývá, zpěv není to nejpřesnější slovo, zkrátka hrdelní výkon Douga Andersona je hypnotický. Tenhle maník krom toho, že umí bubnovat (kapely Unfathomable Ruination nebo Cenotaph), dokáže stvořit neuvěřitelné kanální echo. Lepší způsob jak se zapojit do hudební šlamastyky podobného ražení mě nenapadá.

I když jsou Imperium cítit starým katechismem, jejich poslední dílko přenáší staré pravdy do střízlivé současnosti. Po okrajích římské diorámy stékají slabé, rezavé potůčky industriálního chladu. Hudební sdělení nenakazil, ale vzduch nechává na jazyku slabě železitou příchuť, jako špetka vzácného koření. Díky všem těmto faktům se Spojené království opět dostalo do centra mé pozornosti.