Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak dlouho se chodí s kapelou na věčný odpočinek, až se nadechne a vydá druhé album. To má potom navíc z doom metalového jazyka a sběru listí za jedna. Nebo aspoň jedna méně. Jsem rád, že se Mistralth daří. Kapele náleží poměrně daleká minulost, ovšem nic kloudného z ní nepovstalo, jen dvě dema. Pak se však zmátořila, povstala z popela a nastartovala svůj nový začátek. Ten už je v režii dvou plnohodnotných alb během dvou let. To mluví za všechno. O tom prvním jsme si krátce povyprávěli během Nedělního dostaveníčka v prosinci před dvěma lety. A o tom druhém si povíme teď.

V případě debutu jsem mluvil o nadějné desce, které jsem však zároveň příliš nevěřil. Asi pro ten jepičí život po dávném skonu kapely. OK, udělali jsme si radost, vydali jsme desku, a to bude asi všechno. Je dost možné, že se zase rozloučíme. Že kapela znovu ulehne k věčnému odpočinku. Od letošního jara je však všechno jinak. Dokonce i můj pohled na debut se změnil. V přítomnosti druhého alba i to první dostává úplně jiný rozměr. Ačkoliv nebylo ničím výjimečným a občas se zdálo docela nerozhodné kudy se vlastně vydat, zpětně si ty melodicko doomové okamžiky, které i tehdy vládly, hodně užívám. Pohledem dneška jsou to povedená a slušně rozváděná témata. Předzvěst velké věci.

A za velkou věc já druhé album But A Walking Shadow považuji. K podzimu a barvám, které halí lesy, snad ani není lepšího společníka. Mistralth dali vale koketériím s dalšími prvky, stejně tak rezignovali na čistý vokál a nahráli ryzí atmosféricky doom metalové album. Přímé, tklivé a hlavně neuvěřitelně poslechově příjemné. Táhlým, klávesami podkresleným skladbám vévodí hluboký murmur, nálada je těžká, pochmurná a přitom je v těch podzimních barvách posláním jisté naděje.

Mistralth jsou o spojení melancholie a brutality. Není to jen lehká škála barev symbolizující usínání stromů zimním spánkem. Těch barev je sice nepočítaně, ale překrývá je šedá clona pochybností, žalu a nepochopení. Dny bez slunce zalité mlhou a tlejícím podzimním listím. Týdny, kdy se v hlavě rozhostí panika z vlastních útrap, jenž nechávají na psychické kondici hodně velké šrámy. Jo, je to zpět. Znovu slyším ten důvěrně silný a pocitově hluboký doom metal, kterému jsem poslední dobou nedával tolik prostoru. Moje chyba.

Možná nemám plně rozvinuté vlohy pro jeho jemnější a melodičtější tvář a hledám spíš funerální a dřevní utrpení, tady ale zabíjím dvě mouchy jednou ranou. Mistralth jsou totiž mnohem blíže takovým Shape of Despair než Swallow The Sun, což v překladu znamená, že jejich melancholie tuhne v žilách a hlava se propadá do dlaní pod tíhou trýznivých situací. Ta jemnost je na poslech krásná, ale zároveň je až pod moc velkým tlakem. Potřeba zmínit další interprety se sama nabízí, možná bych mohl vytáhnout jedno dobře schované jméno, a to norský projekt Fall Of Every Season.

But A Walking Shadow je má osobní deska podzimu. Přesně tohle období totiž bez vedlejších účinků dokonale vyjadřuje. Krátké dny, brzkou tmu, daleké výhledy do krajiny, kde stromy ohýbají své koruny pod silou větru a kde řeka v údolí tiše kopíruje břeh, aniž by byla přes hustou mlhu viděna. Vyslechněte si stylový soundtrack pro tyhle dny, Mistralth budou dobrými průvodci.