Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už jsme si mohli zvyknout, že s bočním projektem šílených Portal nazvaným Impetuous Riutal je třeba víc než jen počítat. Na debutu Relentless Execution of Ceremonial Excrescence bych řekl, že se protinožci nadšení z nového způsobu vraždění teprve hledali. Musíme vzít v potaz, že členové se pohybují v nadmíru osobitých pojmech zla (např. Grave Upheaval), najít něco, co by mohlo být ještě zvrhlejší a děsivější, může být nadlidským výkonem a je potřeba hodně silné inspirace a představivosti.

Že jsou toho pánové „–„ a spol. schopní, bylo jasné hned poté, co svět zasáhla drtivá epidemie Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence. Ani po třech letech po vydání zmíněného arci zla, jsem na něj nepřestal přísahat. V mých očích se jedná o jedno z nejzásadnějších zel současnosti. Překonat vysoko nastavenou příčku není lehké a možná i nemožné.

Popsat hudbu, nebo spíše to, co se line z beden, je matoucí a ihned co se myšlenky dostanou na povrch bahna, přestávají platit. Máme před sebou hradbu hlomozícího bordelu, zahuhlanosti, kvílení a vřeštění. Ale také noisové hradby disonance a vzrůstajícího pocitu zmaru. Někdo by možná rád ulehčil své představivosti a nazval vše experimentem nebo avantgardou. Myslím však, že podobné pojmy se pro Blight upon Martyred Sentience nehodí. Už jen při prvním pohledu na přední obal a takřka neviditelný font písma dává na pamětnou, že buď bude nutno hledat, nebo zbaběle prchnout a dělat, že Impetuous Ritual neexistuje, nic nenatočili a žádnou desku doma nemám.

Bahnité stíny (při nejlepší vůli je nelze nazvat obrázky) se rozpliznou do matoucích textů, které jen tak nerozlousknete a když, stejně jim neporozumíte. Řvoucí démon nezní jako sympatický poeta a je vlastně lepší, že si vše domyslíte, než byste všemu rozuměli doslova a do písmene. Lyrika je stejně jako hudební složka víc náznakového charakteru než jasné metafory.

Kdo si vzpomene, jak končí minulé album, všimne si, že se v úvodu první Void Cohesion jakoby pokračovalo v oné katarzi. Song se převaluje v ultra pomalém tempu, slyšíme jen hluboké tóny, démonické vokály, rozmazané strunové nástroje a cítíme všudypřítomnou, za nehty zalézající mlžnou smrt. Víc než death metal „skladba“ připomíná noisovou podobu doomu a jakési ničivé seance. Naštěstí nebo bohům žel, se v následující Apoptosis hromadící zmar zlomí do podoby uhánějící death/grindové zuřivosti s kvílející sólovkou a konečně je tu aspoň trochu normální growl, který je ovšem brutální a nepříjemný. Slovo konečně píšu s nadsázkou. Líbí se počáteční nemocná zahuhlanost i další kratší výplachy. I v nich přijde na řadu hluk, tovární ruchy a neklidně neuchopitelná atmosféra. Inordinate Disdain v prvních momentech připomene hodně vzdáleně death metalovou vypalovačku s chytlavým motivem. Ano, unavené mysli přijde tohle jako vzrušení a vysvobození z bahnitých depresí. I Untoward Evocation nabídne přes veškerou nepřístupnost kus silného momentu, kdy je možno dovolit těkavě znásilněnému vkusu i spokojené podupávání. Podotýkám, že předpokladem poslechového zážitku je nutno být speciálně vyšinutým jedincem. Nejste-li jím, slyšíte jen podivnou změť nepříjemného klouzání po hmatníku, bláznivého řvaní a něco jako rytmického tlučení do čehosi…

Na Blight upon Martyred Sentience zašli ve své devastující představivosti Impetuous Ritual ještě dál, než v minulosti. Jestli uctívám Unholy Congregation… pro jeho neobvykle zlou atmosféru, zde mám pocit, že se ukrývá ještě něco horšího a zdá se, že je to velice ničivého charakteru. Cokoliv se zde objeví, je rozbito, přetransformováno a následně udupáno. Po poslechu Blight upon Martyred Sentience může být posluchač hodně unavený. Vytrvalým se pak dostane porce nevšedních okamžiků, co kupodivu drží nejen pohromadě, ale celé to dává smysl…