Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Aktuální vydání desky (původní vydání je z roku 2006) je třípanelový, remasterovaný digipack, který svou náturou vzývá přírodu stejně jako originál. Stejný obal stále vyvolává dojem jakoby vypadnul ze stejné dělohy jako debutní album Borknagar. Stejná zima, opuštěnost a ranní rosa. Kromě tohoto formátu si můžete album pořídit snad ve všech myslitelných variantách.

Wolves In The Throne Room (WITTR) jsou, nebo byli určitou protiváhou skandinávskému blacku, který se dá oprávněně považovat za pomyslnou špici ve svém oboru. Díky nim se ukázalo, že i v jiných koutech světa se může zrodit syrové a chladné dítě křtěné vonnou pryskyřicí. WITTR určitě nepatří k prvním, kteří se zaměřili na divoké, animální živobytí ovlivněné přírodním mystériem, ale rozhodně se stali jedním z nejznámějších představitelů mimoevropské scény. Je zajímavé porovnávat nahrávky z opačných konců moře. Na obou nacházíme fascinaci přírodou v její divokosti, pokoru před duchy předků a úctu vzdávanou věcem, které nás přesahují a které mnohdy nechápeme. Nacházíme podobnosti stejně jako rozdíly založené na odlišné geografické poloze.

WITTR na svém debutu, který pro ně byl palubním lístkem mezi originální a zajímavé kapely, předvádí lesní šamanismus postrádající gesta útěchy. Jejich poselstvím je hrubý, hlučící stroj rodící se v kořenech stromů. Na sveřeposti mu neubírá občasný ženský zpěv ani svíjející se chorály, které ukazují jemnější tvář kapely. Nástrojová ofenzíva zůstává nekompromisní a lehké zjemnění vnáší do kompoziční strohosti trošku měkkého mechu. Animální skřek a řízná hoblovačka nezapírá vliv folklóru vsakujícího se do blackové krusty jako to známe třeba u Agalloch nebo Attic, ovšem tady je to mnohem syrovější. Diadémy přesně definují styl zběsilých sypanic křížících rozvážné monology lesních bohatýrů. Přírodní fluidum je neustále přítomné a spíš než krásný lesní podvečer navozuje představu vlhkého a nevlídného hvozdu. Kytarová práce přechází od monotónního hučení ke skromným skicám primitivních melodií, objevují se i akustické pasáže, jež dodávají hrubému základu jemný ornament. Jsou to lehké třpytky vlhké pavučiny v temné hmotě lesa.

Rytmem je tupý stroj tlukoucí do kmenů a vykotlaných pařezů, který coby bezduchý metronom udává fádní, většinou dravý rytmus. Bubeník Aaron zvolňuje jen v odůvodněných případech, dle nutnosti přechází do středního tempa, rád se zaměřuje na činely, které cinkají a zvoní jako při poplachu a nahrávce dodávají lehce mysteriózní opar, u WITTR nezbytnost. Nezabývá se příliš detaily ani zbytečnými složitostmi, které by nedošly ocenění. Kapele se přes povrchní jednoduchost podařilo do skladeb podsunout hodně myšlenek a z toho plyne častý dojem plynulých přechodů mezi skladbami. Tím, že jsou dlouhé a člověk polevuje v pozornosti, nejednou se ztrácí a zpětně dohledává své stopy. Však délka každé ze čtyř skladeb přesahuje deset minut a závěrečná dokonce dvacet.

S přísným nadhledem jde o album primitivní se silným emocionálním podtónem. Tehdy v roce 2006 se nahrávalo živě na pásku a mix se vyvaroval veškerých computerů. Nynější, jemně remasterovaná verze dneska těžko někoho skolí nebo přinutí vyběhnout s košíkem do lesa, ale pořád platí za tvrdou měnu. Pro pamětníky zůstane klenotem a další si novou edicí rádi doplní sbírku.