Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 7. 9. Portal + Impetuous Ritual + Gertie Adelaido ve Fuchs2

Hallelujah! Velký metalový akce už konečně dělá v Praze někdo jiný než nejmenovaný promotér začínající na O a končící na -scure. Heartnoize na tento měsíc dostali do rukou nejen závazek v pořádání takto zásadního jména na poli australského avantgardního deathu (ježiš jak to zní elitářsky), ale třeba také koncert holandského blackového rachotu Wiegedood. V případě Portalu mě potěšilo, že výše základního vstupného (tuším 790,- v předprodeji) byla pro studenty redukována na pětikilo. Je to vstřícnej krok k tomu nenechat ten žánr úplně zfotrovatět, ale tuším, že za ten večer jsem v plném Fuchsu neviděl nikoho, kdo by mohl tuto slevu využít. 

Moje účast na akci byla tak nějak navzdory očekávání. Peněz nemaje, zkoušel jsem boční cesty k průniku do prostor, ale ani to nevypadalo nikterak slibně. Na poslední chvíli mi ale cinkl email s potvrzením guest listu, tak jsem naložil kapsy plechovýma brankářema a vydal se směr Fuchs. Ten mám čtyři minuty od baráku. Na místě mi rázem došlo, proč jsou pořadatelé tak opatrný s guest listama. Prakticky kdokoli, kdo se někdy na tomhle malém českém rybníčku motal kolem metalu, tam byl přítomen. Potkal jsem lidi, které jsem neviděl leta, lidi o kterých vim, že metal vůbec neposlouchají, potkal jsem tam několik známých mimopražských a dokonce jsem po koncertě pokecal i s nějakou dvojicí z New Yorku, která říkala, že sem přijela hlavně na Portal (moc jsem jim to nevěřil). Ti mě pak bavili tím, že si mysleli, jak v Praze při neděli po koncertě zapadnou do jednoho z předpokládané myriády punkových nebo metalových klubů, protože sem jeli s představou nikdy nespící kulturní Bohémie. Ha ha.

Gertie jsem nestihl, ale tu dám tenhle rok určitě ještě párkrát. Jsem rád ale, že z toho, co jsem kolem slyšel, tak ji metloši k sobě přijali a její jméno si už pomatuje leckdo, který třeba jinak noisovému vřískotu tolik neholduje. Rozhodně tu jako předhazovač byla lepší volbou než nějaký lokální deathmetalový standard. Koneckonců Australani celej ten žánr taky chápou trochu jinak a nepohodlný noise k nim docela sedí. Třeba ti Impetuous Ritual. To bylo dle všeho dost a příliš i na spoustu metalových turistů, kteří se kousek po začátku začali zase trousit ven. Nesmyslná hluková koule působila téměř beznástrojově, slyšet bylo jenom zlo a primitivismus. Ale tohle všechno myslím uznale. Nějaký hovadský sólo nebo co to bylo v závěru působilo fakt až srandovně. Jinak to byl jenom čtvrtihorní bordel. Přiznávám ale, že jsem si je víc užil někdy před sedmi lety v Underdogs, kde nás bylo jen pár a já mohl pračlověčit spokojeně před pódiem. Tady u toho všichni stáli a zírali na to jak na druhý příchod. A tohle je fakt hudba, ze který nic nevykoukáte, ale máte třást palicí se svěšenym spodnim rtem a užívat si jak vám klesá IQ. Pokud teda nemáte kink na chlapy v bederních rouškách. Pak no shame. 

Koncert Portal byl pro mnohé s přítomných, včetně mě, hlavně hudební událostí než standardním vystoupením. Z poslechu je moc nedávám, většinu času nechápu, co se po mně vlastně chce. Nicméně to respektuju a nemůžu popřít, že je v nich něco provokujícího. Ke snaze dostat se na koncert mě posunula až vzpomínka Mizzyho z Marastu na jejich řádění před dvanácti lety, ve které psal, že nic podobného do té a od té doby již neviděl. A já docela chápu, co měl na mysli. Ani z živého poslechu jsem nebyl schopný vysledovat metodu, kořen, červenou nit, cokoli, co by mi umožnilo se jejich hudbou navádět. Nejsem vůbec schopný pochopit, jak ti hudebníci vědí ve správný moment, že mají hrát zrovna tohle. Podobný pocit totálního worshippingu něčeho, co mě přesahuje, jsem měl na živo snad jen u českého Inferna. Proto pro mě byly matoucí momenty, kdy se kapela jala standardních metalových promptů jako zvedání pěstí či vyvolávání publika. To bylo pak ještě korunované tím, jak v závěru koncertu securiťák odvedl starého pána Satana do zákulisí, aby se po cestě někde nerozplác jak ten největší lachtan. Vtipně to pak korelovalo s pohledem na okované kožené metloše nastupující před klubem do bílých taxíků, aby byli doma ještě včas na čajík, pusinku a peřinku.

// 10. 9. Sonitus: Heimat v Punctu

Chcalo tak, že když jsem ušel tři kroky z práce, měl jsem mokro v botách, takže mě trochu jímaly zaječí úmysly. Zároveň jsem si ale říkal, že za těchto podmínek bude kapela potřebovat každou houževnatou duši, která se nenechá nějakou tou sychravostí nalomit (když tohle píšu, jsem už samozřejmě nemocnej). Na Žižkově padaly z oblohy regulerní provazy vody a empatičtí řidiči aut natolik brali v potaz, že když projedou louží padesátkou ohodí tím celý vedlejší chodník, že když jsem byl konečně u vstupu do Puncta, došlo mi, že kdybych se teď pochcal, nikdo nic nepozná. Přece jen jsem to neudělal. Kdoví proč.

Každopádně před Punctem ještě čekala jedna poslední bariéra, a to zlomený okap, který sváděl galony vody přímo na schodiště do klubu. Došlo k úspěšnému pokusu o opravu, zřejmě i z důvodu, že odmítli moji nabídku pomoci. Pak se to pomalu začalo trousit. Nejdřív to byl sympatický řidič kapely, svěřující se, že teprve před pár minutami zaparkovali po devítihodinové cestě z Budapešti. Pak přišla Oli z Cold Venus Revisited, která Heimat znala i z poslechu a za chvíli i samotná dvoučlenná kapela v čele s vyzubenou Armelle Bisou, která se uvedla, volně přeloženo, takto: "Nebojte, přivezla jsem vám slunce!" "A kde ho máš?" "Strčený v prdeli."

Nakonec se nás tam nějaká třicítka sešla, jakkoli některé tam dotáhlo, cituji "zdražení donáškového jídla z důvodu špatného počasí". Před Heimat měla hrát ještě jedno uskupení - S-HE, které na poslední chvíli odvolala z důvodu nemoci. Takže nakonec to byla taková hrstka věrných s kapelou uvnitř vnitroblokového obýváku obklopeného neproniknutelným přívalákem, což vytvořilo krásnou a specifickou atmosféru posledních přeživších v hlubinách zapomenutého bunkru. I zpěvačka to ihned rozpoznala, takže si ještě před začátkem koncertu pěkně přitáhla publikum až k sobě s téměř učitelskou dikcí. Hudba kapely mě z domácího poslechu spíš srala, ale to myslím v dobrém, protože se rád takovým věcem vystavuju naživo a hledám k nim slova. Elektronické beaty, vždy na trochu kratší časové ploše, než bych si přál, doprovázel silný, neústupný, táhlý ženský zpěv. V něčem mi to připomínalo vystoupení z klubu Silencio ve filmu Mulholland Drive, akorát tohle mělo takovou uvolněnou spolčenou atmosféru. Dvakrát bylo vidět, že dvojice je už ochotná ten koncert klidně uzavřít a jít na bar, večer na to byl ideální. Ale škodolibé publikum ji ještě nepustilo. Za sebe jsem si konečně uvědomil co mi nesedí na koncertech, ve kterých se seru do první řady: hudba pro mě tolik nefunguje, když vidím do nástrojů. Jak jsem se ale zanořil očima do houpavých hlav věrných spolutanečníků, začalo si to vytvářet ty kontexty za rámec toho, kde se co zmáčkne nebo otočí. Heimat budu tedy minimálně uchovávat ve vzpomínkách jako tu kapelu, u které jsem to zjistil.