Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Se švédskými melodiky In Mourning mě pojí už skoro deset let. Někdy se mi jejich deska líbila víc, jindy míň, nikdy jsem se ale do poslechu nenutil. Nestali se však mojí srdcovkou. Pokaždé bylo něco, co mi bránilo podlehnout jejich kouzlu. A nezměnilo se to ani s letošní deskou Garden of Storms. I když k dokonalosti chybí jenom krůček!

Neustále omílané přirovnávání k tvorbě raných Opeth je v současnosti už zřejmě passé. Ano, v náznacích samozřejmě, ale jen proto, že death/doomová kapela používá progresivní koření a pestrou rytmiku, nedělá to z ní další Opeth. Řekl bych, že z hudby In Mourning čiší hlavně radost a nadšení. Pánové zřejmě čerpají z hlubin pokladů švédské scény, ať už to jsou zmínění Opeth nebo (a podle mě nově i dost) Katatonia. Činí tak ovšem po svém, radostně berou plnými hrstmi ze všech koutů, až se od svých vzorů podstatně vzdálili. Rčení, že vykrádá-li se od více než pěti interpretů, stává se taková muzika originální, je klišé. Navíc In Mourning se inspirují pouze dvěma interprety.

Začal jsem recenzi značně hanlivě. Přitom jsem chtěl poukázat na kvality Garden of Storms a zdůraznit pokrok stran osobitosti. Celé roky nakumulované výtky vůči In Mourning jsem holt musel někde vyventilovat. To je totiž hlavním důvodem, proč jsem si je nikdy nepustil víc k tělu. Co se týče skladeb samotných, a to napříč jejich diskografií, neřeknu ani popel. Řemeslně jsou zvládnuté na jedničku. Leader kapely, frontman Tobias Netzell, se vypracoval i ve výborného pěvce, který si nevystačí pouze s growlem a řevem. Jeho počáteční kuňkání se postupně měnilo v odvážnější pokusy, až po současnost, kdy si se svým hlasem hraje jako kočka s myší. Mění způsob zpěvu bez mrknutí oka, vše je radost poslouchat.

Moc nemusím úvodní singlovku Black Storm pro její uspěchanost a polka rytmus, nesvědčící jinak příjemným linkám. Dobrodružství začíná v Yelds of Sand, která začíná v zasněném módu s jemným zpěvem. Kdo by tušil, v jaký progresivní death se skladba vybarví. Akustické vyhrávky a čistý zpěv je v dokonalém kontrastu s hřmícími plochami podbarvenými hravou rytmikou. Hravá rytmika mi naopak vadí na začátku Hierophant. Moc rozverné! Ale jen na začátku. Skladba se následně rozjede v parádní prog/deathovou jízdu, kde se najde místo pro různé odstíny nálad. In Mourning v klidu přeskakují z metalu do rocku a zpátky jako jeden zvídavý hobit. Až na skočnou pilotní Black Storm, kterou mám tendence vynechávat, drží všechny atributy Garden of Storms pohodlně pohromadě. Užívám si fenomenální vokální linky a přemýšlím, kde se z nich vytratila ona unylá sladkost vévodící předchozí a přesto skvělé Afterglow. Vůbec se mi po ní nestýská. Zřejmě bylo potřeba se pořádně vyzpívat. Nejsilnější momenty nabízí závěrečná tryzna, The Lost Outpost. Nejdelší kompozice se táhne v depresivně doomových náladách, promísena progresivními vstupy, které skladbě moc a moc prospívají. The Lost Outpost je možná nejpřímočařejší ze všech skladeb na desce a dost možná za poslední roky, ale ona naléhavost a tíha drcená trhanými riffy a nepříjemnou sólovkou nad vším z ní činí doslova katarzi. Uf!

Vypíchnout je třeba i skvělý zvuk, za který je odpovědný Jonas Kjellgren. Ten kromě předchozí Afterglow nahrával s In Mourning všechny desky. Když se mrknete na jeho portfolio, uvidíte zejména extrémní party. Myslím, že jeho ostré zoubky zasněnému progresu In Mourning dost pomohly. Kjellgren má cit i pro detail, nejen hlučné plochy, tudíž vyzní i ty nejjemnější místečka.

Jak už jsem zmínil, novinka je skvěle kontrastní. Je hlučná, umí pohladit i rozhodit. Nechci tvrdit, že je Garden of Storms nejlepší položkou v rámci diskografie In Mourning, vše podstatné In Mourning řekli už na své první desce. Poté se už jen vylepšovalo nebo se zajelo na slepou kolej. Garden of Storms může být cestou ze slepé koleje, nebo alespoň náznakem kudy vyrazit. A co je nejdůležitější, pěkně se poslouchá. A to bylo na In Mourning vždy to nejlepší.