Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Whitechapel. Americká kapela, která si pro své jméno zvolila název londýnské čtvrti, kde svého času řádil Jack Rozparovač a která se objevila i v díle Ch. Dickense nebo O. Wilda. Možná vás automaticky napadnou podobné myšlenky jako mě - mlha, noční ulice starého Londýna a podezřelé stíny v průjezdech. Chyba lávky. Tohle možná byla inspirace v jejich dřevních začátcích, ale minimálně na jejich nové desce The Valley se těchto vlivů mnoho nezachovalo. Whitechapel jdou s dobou a jejich sedm řadových alb se historií prokousalo do podoby moderní fúze.

V současnosti hrají moderní, tvrdý deathcore s melodickými vsuvkami, které divoké zvěrstvo v rozumné míře polidšťují. Temná a surová aura na posluchače padá hned při úvodním otvíráku When A Demon Defiles A Witch, který lomcuje klikou pekelné kuchyně. Zároveň se v něm ukazuje i jemnější stránka věci, která tvrdý výraz střídá zhruba v půlce skladby. Tehdy si říkám, že melodické a zpěvné pasáže by mohly patřit k silným kapitolám alba The Valley.

Whitechapel se příliš nezabývají výraznou melodikou a místy jejich hudba zní jako sypající se haraburdí, nebo zvolna se sesouvající kůlna, kterou zradily krovy. Není to tím, že by se kapela vyžívala v krkolomných postupech, naopak, skladby jsou poměrně jednoduché. Spíš je to záležitost zvuku, který je takový špinavý, nachlazený a vyvolává dojem zvukového smogu. Může za to silné šustění činelů a bručení basy, stejně jako podladěné kytary hned tří kytaristů, které drnčí jako rezavá trampolína. V takovéto skrumáži zvuků, ze kterých vystupuje dominantní vokál, je zpočátku těžké zachytit základní linku, kolem které se skladba vine. Je nutné si na ten šramot zvyknout. Trošku napomáhá, že album se jen málokdy roztočí do vysokých otáček a v posluchačsky čitelném středním tempu se dá celkem bez problémů proniknout k jádru věci. Postupem času se to zlepšuje, i zdánlivě nečitelné pasáže se stávají snadno dobytým územím. U mě to přišlo náhle, prostě jsem do toho zčistajasna pronikl a album se se mnou od té doby kamarádí.

Pomalé a citově zakalené party jsou jako krůpěje rosy v nánosu stavebního odpadu. Třeba skladba Hickory Creek ukazuje Whitechapel jako schopné emocionální tvůrce nesoucí své bolístky na trh. A není jediná. V konečném bilancování tak Whitechapel ukazují zajímavou schopnost znít undergroundově i moderně zároveň. Špína se u nich snoubí se stylem čistých umyvadel a voňavých WC. Různorodé hudbě se přizpůsobuje zpěv, který hodně hrubým řevem rašpluje kolem proudící riffy, aby se v jiné skladbě mohl očistit a zazpívat jemně a procítěně. Naprosto dokonalou stoku je možno slyšet ve skladbě Brimstone, kde to zní jako zpomalení Bloodbath. Motorárna bez řazení, na jedničku a od plic si odchrchlat.

Při poslechu The Valley není těžké zapomenout na to, jak plyne čas. Album nemá strhující ambice, ale s povzbudivou příchylností se na něj nedá jen tak zapomenout. Dejte mu čas a ono se odmění.