Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
In Mourning - The Weight Of Oceans

In MourningThe Weight Of Oceans

Sorgh21.3.2013
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Po nějaké době se oklikou vracím k In Mourning, kapele, kterou jsem zaregistroval v době vydání jejich debutního alba Shrouded Divine. Poté se naše cesty načas rozdělily, zmíněná oklika z dálky obešla jejich další album Monolith a nyní se vracím do jejich šlépějí, abych dohnal a získla názor na jejich poslední album The Weight Of Oceans.

Na první pohled mě trošku odrazuje obal, který mi přijde laciný a nepříliš vykoumaný. Taková ta práce, jen aby tam něco bylo a trošku se to otřelo o název. Nepříliš invenční. Hudba je naštěstí o něčem jiném a tady si kapela trošku napravuje renomé. Fakt, že se jedná o melodický death, napovídá, že jen těžko budu hovořit v superlativech, poněvadž si myslím, že cesta tímto směrem jen těžko může přinést nějaké závratné objevy a překvapení. Potvrdila mi to celá řada desek, které mají tímto směrem našlápnuto, a tak jen těžko budu překonávat první zaujaté kroky. Byl to mimochodem i případ debutu Shrouded Divine.

 

Jak jsem čekal, album se od počátku tváří zcela čitelně a nepřekvapivě. Při poslechu je silně cítit švédská škola melodiky, ten typický sound, který prvním voní a druzí mu nemohou přijít na jméno. Já jsem někde na hranici obou táborů a v rozumné míře si jej stále dokážu vychutnat. Valná většina hodinové desky se nese ve středním tempu, které neublíží a chová se jako jemný společník k posezení. Jen místy dostávají prostor k projevu elementy ostřejšího cítění kapely, ale ani ty nepůsobí dojmem animální brutality. Tvrdost je zde dobře míněnou radou staré babičky, jak naložit s první výplatou. Zmíněné oceány v názvu alba bychom mohli chápat jako odrazy táhlých ploch melodického vlnění, které konejší neústupnou vahou své hmoty. Je to asi podobný případ, jako když oteklý hromotluk působí dobráckým klidem a člověk se v jeho stínu cítí v bezpečí... Hutný zvuk, masy valící se vody, vše je možné duševním zrakem vidět.

 

Za vokální výhřez je ponejvíc zodpovědný Tobias Netzell a jeho výkon bych přirovnal k bručení probuzeného Krakena, takové hloubky může být dosaženo snad jen v úctyhodné hlubině jeho pelechu. K výrazné melodice desky staví výrazný kontrast a přidává jí body za hrubost. Své chvilky slávy se dočká i čistý zpěv, který vévodí třeba vynikající A Celestial Tears, což je nenáročná, přesto povedená skladba se silnou atmosférou. Opakovaným poslechem mi však už leze krkem přílišnou přeslazeností.

 

I když mi náplň alba připomíná desítky již slyšených kompozic a nedávám mu tak mnoho nadějí na lepší umístění, silných momentů přesto zepár nabídne a mění tak charakter tradičního vnímání stylu. Např. v Convergence, kde se nádherně odhaluje basa, je cítit až post-metalovou syrovost, současné drama, které skladbu posouvá o několik pater výš z průměru desky. Trošku jiná je i The Drowning Sun nebo From A Tidal Sleep, ty trošku vybočují z klasické linie. Zodpovědnost za to nese u první jmenované hlavně rozbitý rytmus a sekané riffy, které strukturu schválně narušují a jsou opozicí nudně utahaným dlouhým linkám, při kterých lze jen mávat zapalovačem nad hlavou. Ta druhá mě chytla zajímavou melodií a aranžemi, které ze škatulky melo-deathu utíkají někam stranou. Vkusně zkombinovaná záležitost.

 

Album Weight Of The Oceans se zkrátka nevymyká zaběhlým charakteristikám a tak se stane, co se má stát. Album založím a s pocitem dobře stažené práce si řeknu něco o tom, že peníze utratím někde jinde. Třeba odpo u výčepu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky