Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vinit Tima Yatrase z vláčnosti, kvůli dlouhému tříletému čekání na další desku jeho sólo kapely Germ, je nemístné. Od roku 2013 do dneška se totiž věnoval jiným projektům a kapelám, mezi nimiž se mihlo třeba takové jméno jako Autumn’s Dawn, o kterém u nás zmínka rovněž padla. Nicméně letos pod hlavičkou Germ vypouští pro lačné posluchačstvo již třetí dlouhohrající desku s názvem Escape.

O nějakém překvapení snad ani nemůže být řeč. Pro znalé kapely, to bude opět další katapult do vesmíru a blacková smršť pocukrovaná jak čerstvě dopečená bábovka. Oproti minulosti však dnes deska zní více pohodově, melancholicky a míří až někam k rockové lehkosti. To díky použitému tempu, které je na výpravnou hudbu tak akorát. Zároveň i díky melodiím, zpěvu a celkové náladě jako takové. Z širokého pohledu před sebou máme fajnovou oddechovou desku na cestování. Alespoň mne deska nejvíce sedla na cestě do a z práce, kdežto poslech domácí mi přišel zdlouhavý a po čase klesající na zájmu. Během reprodukce totiž musíte zároveň sledovat nějaký děj, kolem vás zkrátka musí něco ubíhat, něco se dít. Protože i ta nahrávka je exkurzí.

Zmínil jsem zpěv, který se opět rozkročil velmi silně. Takže slyšíme skřehotání na nože braného jedince stejně i čistý procítěný vokál. Právě ten čistý zpěv mi víc než kdy předtím připomněl barvu pana Kärtsyho z Waltari. No a ve chvíli, kdy jsem si tohle uvědomil, mi už mysl sama podsouvala přirovnání, že album Escape zní vlastně tak, jak by asi Waltari hráli black metal. To znamená trochu vesele, trochu vážně, hodně výpravně a těžce nad věcí. Ovšem k tomu, aby zde Finové měli citelnější odraz, chybí vtip. Ten nová poloha Germ postrádá, jelikož jednoduše rozvíjí dříve načrtnutou vážnou trajektorii.

Na otázku, jestli je album špatné či dobré nelze jednoznačně odpovědět. Mně se líbí, ale v mých očích je stále debutová práce Wish nepřekonaná. Chybí mi větší pestrost, protože od začátku do konce jedou skladby jak podle šablony. Mění se jen hlasové polohy, sem tam vybouchne nějaký elektronický samplík a jinak se nic moc nemění. To je škoda. Ačkoliv pokud by měla deska znít jak závěrečná bonusová dvojice Through The Mist, tak to raději nic. Té umělotiny je v ní až příliš, což mi připomnělo sladké tóny projektu Vangelis. Z toho plyne, že se nahrávka nese ve zlatém středu a to je myslím fajn. Je sice pravděpodobné, že po čase deska naroste (nebo naopak klesne), ovšem současné dojmy se navzájem vyvažují, čímž vznikla deska s příjemným poslechem, ale žádným pocitem přesahu. Možné přešlapování na místě může být jako argument, spíš však nabývám dojmu, že Tim své nápady příliš vrství mezi ostatní projekty. Soustředěnost na jednu desku by určitě prospěla.