Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je třeba si říci, že silný vztah vůči Negură Bunget po rozkolu ochladl a další nahrávky vznikající po "Om" bych označil za průměrné. Nechoval jsem se k nim nešetrně, svůj prostor dostaly, ale zkrátka nezaujaly a mám za to, že (už dvakrát) proměněná sestava kapely není tak silná jako dříve. Také jsem pochopitelně vkusem a pohledem na hudební mystiku Karpat daleko blíže snažení dua Hupogrammos - Sol Faur, tedy Dordeduh. Přesto všechno jsem k novince "Tău" nepřistupoval s vyloženým despektem, ale naopak s nadějí. Tu mi ostatně poskytlo pár pomocných berliček v podobě promo náznaků, kudy by se mělo album ubírat a jak hluboce je samo sebou přesvědčeno. Jevilo se to solidně...

Ona hloubka je v případě Negură Bunget vlastně ten nejpodstatnější prvek. Spirituální pohled na krásy domoviny, která v sobě skrývá nejen horské scenérie a masívy uprostřed lesů, ale hlavně vnitřní sílu a důraz na duševní přesvědčení. Negură Bunget, to by mělo být hudební i duchovní splynutí s prostředím, které tyhle vousáče obklopuje a které je činí tím, čím doopravdy jsou. Ostatně sama kapela na své šamanské image lpí a bere ji za svou. Pak jde samozřejmě o přístup samotný. Rumunská družina jistě nechce opakovat už jednou vyřčené a parazitovat sama na sobě, a to je bezesporu čin záslužný. Další věc je ta, jestli příliš mnoho snahy neškodí a zda-li je tato snaha vůbec snahou o jiný přístup, nebo pouhým vyústěním momentální potence a síly Negură Bunget. Ono to totiž ve finále vypadá, že si je kapela až moc jista tím, co by měla předat a jakoby pozbyla tu opravdovou spirituální složku do podoby pouhého divadélka.

Novinka se tváří poměrně neuchopitelně a dost dlouhou dobu podporuje pocit, že v sobě má cosi magického, ale nakonec to není tak úplně pravda. Negură Bunget se nadále snaží budovat svůj osobitý, progresivní pohled na folklórní black metal, užívají množství tradičních i méně tradičních nástrojů, holedbají se vnitřní pýchou, ale nakonec vyvolávájí jen pocit slušně zahraného atmo blacku s pár tématy navíc. Ty desku sice dělají zajímavější a barevnější, ale perezentace samotná je spíš jalová. Pořád se neseme někde na obláčku, věrně se koukáme po nádherné krajině a jsme tak nějak spokojeni, že jsme vůbec vzlétli. Budu-li ještě chtít pokračovat pár slůvky na téma hloubka materiálu, tak se zastavím u několika doušků pravé karpatské pálenky, protože o moc dál album nejde. A jakmile začne znít docela srovnaně, tak za pár chvil už působí poněkud zmateně a roztřeseně. 

Jistě, vidět nahrávku jako éteričtější, uvolněnější, nebo dokonce vnímavější asi lze, ale po chvilce zase skončíme u samotného umění kapely poprat se svou současnou tváří, výzvami a smyslem pro dostatečně podmanivé hudební vyjádření. A pokud budeme trvat na sestavě, je docela dost jasné, že jediný lídr kapely - bubeník Negru, bude buď hlava dubová, nebo člověk krajně nespokojený s osádkou kolem předchozí desky "Vîrstele pămîntului". První možnost je na pováženou, té druhé se ani nedivím. Nová sestava, která je podepsána pod konečnou podobu nového alba "Tău" je logickou snahou o novou tvář kapely, nové nastartování, ale stejně tak přehlídkou jisté nesehranosti a vznášejících se otazníků.

Můj celkový dojem z nového alba je o něco lepší, než tomu bylo v roce 2011, ovšem žádné velkolepé věci se opět nedějí. Byla v ně dána naděje, ale ta zůstala znovu nenaplněna. Šamanství, plus chtěné splynutí s domovinou a poutavé předání lidem z jiných koutů světa, tak působí trochu nabubřele a kdybych byl hodně zlý, tak někdy až parodicky. Chvalte lesa kraj, horstva Karpat zvlášť, ale nepřehánějte to, "Tău" není albem, které umí mluvit příliš přesvědčivě.