Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
In-Quest - Chapter IIX - The Odyssey of Eternity

In-QuestChapter IIX - The Odyssey of Eternity

Garmfrost21.1.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Nedoceněné a pozapomenuté dílo hodné mistrů. Progresivní death metal prvotřídní kvalitky.

Belgické technické smrtonoše In-Quest jsem loni objevil čistě náhodou a přiznávám, že jsem oné náhodě neskonale vděčný. Tato smečka brázdí scénu neskutečných dvacet let. Je to jedna z nejuznávanějších a nejnáročnějších belgických kapel a jejich alba jsou všechna nadprůměrná. „Chapter IIX - The Odyssey of Eternity“ je jejich šestý zásek a opět geniální. Jsou naprosto nedocenění mimo svojí zemi a přitom by mohli stanout mezi elitou. Už několikáté album v řadě si vydávají pánové sami a musím zde podotknout, že na produkci to není pranic znát. Když si pustíte desku, dostane se vám zvouček, o jakém se nesní kdejaké skupině s vysokým rozpočtem od veliké firmy. Záhada dokonalosti je ale prozrazena, mistrem producentem není nikdo menší než Jochem Jacobs (Textures).

 

Odysea věčnosti je fantastická sbírka progresivního death metalu s obrovským potenciálem. Slyšíte smyčky Meshuggah, groove Gojira, Textures, SYL a zároveň In-Quest zůstávají death metalově běsnící. Připočtěte si kybernetickou dynamiku a velkou porci atmosféry bez toho, že by se sklouzlo do emo hrátek. Skladby jsou chytře promyšleny a zkonstruovány, je evidentní, že autoři si dali práci se stavbou písně a nic nenechali náhodě. Ačkoliv jsou instrumentálně na profesorské úrovni, je jejich hra stále hrou. A to radostnou. Tvořivá síla se zde opravdu pojí s inteligencí, technickou dokonalostí a muzikantskou hravostí. Mondenovi bicí jsou naprosto fenomenální. Matematicky propočítané, zuřivé blast beaty se mění v radostné vyklepávání a vše se děje naprosto přirozeně. Jeho rytmický kolega Frederick Peeters buší do basy jako šílenec a je úžasný! Díky průzračnému zvuku můžete slyšet každý detail, tudíž je poslech tohoto díla vskutku lahůdkoidní. Douglasova sóla vás povznesou do nebeských výšin. Pod nimi těžkými kily brutální doprovodka Korneela Lauwereinse nabízí potřebný metalový základ, který se ovšem nedrží role podkladu, ale naopak svými nápady rozvíjí sólovku a obě pak nádherně rezonují. Švédský zpěvák Miqe Löfberg do tohoto nezemského ansáblu skvěle zapadá a rozhodně nepůsobí méněcenně jako třeba LaBrie v Dream Theater. Nepouští se do žádných poloh, které by mu neseděly, ale naopak rozvíjí svůj brutální hlas do naprosté dokonalosti. Umí být hrozivý, melodický anebo třeba i - stejně jako kytary - roboticky rozbitý na součástky.

 

Texty jsem si zkoušel přeložit, ale díky technickým výrazům a poměrně těžkému jazyku jsem porozuměl jen náznakově. Škoda. Témata zde zpracovaná mě poslední dobou docela pohltila a tak doufám, že časem textům přijdu na kloub. Pro ty jazykově zručnější budiž návnadou už samotné názvy písní. Většinovým autorem lyriky je Miqe a zaobírá se pádem lidstva, rozpadem hodnot a nadvládou technologií. Dále se zamýšlí nekonečnem vesmíru a postavení člověka v onom prostoru.

 

Jste-li fanoušci zmíněných kapel a zaměření, je pro vás poslech „Chapter IIX - The Odyssey of Eternity“ nutností. Epicky rozložené na krátké ploše, aniž působí zkráceně (naopak), melodické, také technicky přesné a vymazlené a přitom pořád death metalové album, které je skutečnou perlou a určitě jedna z nejlepších věcí, co jsem loni slyšel. Nevím, co bych albu vytknul, tudíž po dlouhé době hodnotím nejvýš!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Karloss / 22.1.14 8:21odpovědět

No ale tohle je něco! Neznal jsem je, ale už to doháním.

Bodin / 21.1.14 18:12odpovědět

Tak tohle je opravdu silná nálož. Výborná práce!!!

Sorgh / 21.1.14 9:13odpovědět

Ty brďo, čumím jako Lojza... Dík za tip!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky