Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Devina není třeba nějak zvlášť složitě představovat. Je na scéně od začátku devadesátek a prakticky dodnes chrlí jednu desku za druhou s kadencí, která nutně musela znamenat kvalitativní propad. I geniální mozek Devina má svůj strop, přes který to už prostě nejde. A poslední roky to dokazují. Za poslední dobrou desku považuji Transcendence z roku 2016 (uvedenou pod Devin Townsend Project). Od té doby jako by trvale ztratil tento všestranný hudebník kontakt s lidstvem. Jako by se mu nedostávalo hodnotné zpětné vazby. A stejný problém mám i s novinkou Lightwork.

Devin nechtěl komplikovanou desku, ale jednoduché dílo, které bude prostě „light“. Tedy patrně něco jako Ghost nebo Casualties of Cool. Já bych vyzdvihl slovo nekomplikovanou, tedy ne úplně tichou, ale „stravitelnější“. A za sebe si myslím, že zaslechl i pojem indie rock. A protože je to velký sebevědomý muzikant a producent, řekl si, proč ne. To zvládnu, úspěch zaručen. Protože na co sáhnu, to frčí, no ne?! I Steve Vai ho chválí (a teď už u něj i hraje a uvádí jeho show), kudy chodí (a to mu kdysi dával pořádnou čočku, když u něj Devin začínal). A už jako bych slyšel, jak naživo říká své oblíbené „cítíte tu energii“?

Devine, já necítím naprosto nic. Jen lehké zmatení. Nebo dobře, větší zmatení. Ale očekávané, ze zkušenosti z minulých let. Empath, The Puzzle, Snuggles – já ty desky slyšel a nepamatuju si z nich vůbec nic. Tady je něco špatně. Plky o tom, že Devin byl vždycky zárukou nějaké vyšší kvality, tak ty si nechám. Protože to už dávno není pravda. Možná to zatím vyznívá přehnaně negativisticky vůči tvůrci, paradoxně jsem ale tím, co se k němu neustále vrací a prostě doufá v lepší desku. Těch totiž Devin za svou kariéru nasekal celý balík.

Lightwork je deskou paradoxů. Kontrastů. A každý, kdo se do ní opře, tak ten to opravdu nebude mít jednoduché. Ten materiál čítá něco lehce přes sto minut času. To je taková porce, že se člověku po konci první placky (Lightwork) nechce uvěřit, že to byla sotva polovina.

Jak to celé vlastně zní? Zoufale utahaně. Jeden houpavý rytmus, na kterém se jede přes autopilota a až na výjimky u toho zůstáváme po většinu desky. Ta bude připomínat všechno, na co kdy Devin sáhl. Ghost ve většině tichých pasáží, stejně jako Casualties of Cool (ostatně zpěvačka z toho projektu na albu zpívá také). Rozhodně Empath a všechna ta velká poselství odzpívaná sbory. Uslyšíme všechny ty klasické klávesové postupy, které patří k rukopisu Devina. Snaha o velké věci s rezervou, protože tu přece jde o jednoduchou desku, která nesmí být ani trochu komplikovaná. Takže každou zajímavější pasáž protagonisté utnou v nejlepším, jako kdyby na sebe mrkli a řekli si: „hele, to už trochu přeháníme, ne? Tak honem se vyklidnit!“. Je toho tam ale daleko víc. Zaslechneme klasickou rubačku na bázi Strapping Young Lad (hned úvod druhé placky Nightwork, skladba Starchasm, Pt. 2), ale i country zvolnění Boogus. Prostě všechno, co jste kdy chtěli mít v jednom balení. A to ještě nevíte, že vám uprostřed první placky prostřelí tichý a houpavý prostor industriální marš Dimensions. Že by vzpomínka třeba na Physicist? I když se tam vůbec nehodí?

Obě „strany“ desky znějí odlišně. Lightwork je skutečně nekomplikovaným návratem k časům Ghost (oběma dílům) s drobnými odbočkami do stran. Každý menší prog-výlet je rychle uťat katem, až dav protáhne obličeje. Tohle nesmí být velká show, ale uspávanka pro koťata. Nightwork naopak začne jako to progresivně lepší z Devinovy historie a zvrhne se do regulérního Strapping Young Lad (třetí Factions by výborně zapadla). Se čtvrtou Yogi se vrhneme na experimenty a stylový guláš, který se opět vrací k tomu, co se (ne)dělo na Lightwork. Jako by to ale byly b-strany singlů, rozdělné tracky, které neměly uplatnění jinde než právě zde. Precious Sardine je totálně šílená ducárnička několika chytlavějších pasáží slepených space-rockovou odnoží, ze které jako by zbylo pár riffů, co už nešly jinam nabalit. Exotika, pochopitelná asi jen pro srdcaře či uši samotného principála tohoto cirkusu.

Celé monstr dílo nese jasný zvukový otisk, kde dynamika skladeb už dávno nefrčí. A téměř nikde není slyšet baskytara, která se ztratila kdesi pod návalem orchestrací a umělých barviv. Jak snadné je, aby se z génia stal nestravitelný podivín, který prostě tvoří bez toho, aby měl reálný odstup. Na té desce je tolik nápadů, že by to mnoha spolkům vydalo na léta spokojené produkce. Dělalo na tom mnoho velice talentovaných muzikantů, ale ve finále to prostě vyznívá jako velmi špatně sestříhaný dvouhodinový film. Biják s velkým rozpočtem, ze kterého ale odejdete rozladěni, zápletka totiž není z tohoto světa. A byla tam vlastně vůbec nějaká?

Stejnou otázku jsem si v posledních letech u Devina kladl nepříjemně často. Z jeho desek si pamatuji snad jen pár refrénů, a to ještě mlhavě. Stejně tak dopadne i tahle velká deska a možná to bude i ta následující. A té se už teď více bojím, než abych se těšil. Devin si prochází tvůrčí krizí, kterou si neuvědomuje, a naopak nám sází takové množství materiálu, až si člověk klepe na čelo. Ten rozdíl proti zásadním deskám jeho kariéry je prostě obrovský.

Výsledné dojmy nejsou ani o krácení velké desky na polovinu. Tohle by nepomohlo. Navrhuji tvůrčí pauzu na několik let.