Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rád vzpomínám na pražskou zastávku turné k poslední desce kapely A Pale Horse Named Death, na němž s sebou kapela vozila vskutku silného předskokana Blood Runs Deep, kterým letos vyšlo druhé album Into The Void.  O jejich jméno jsem před zmíněným koncertem nezavadil,  v čemž patrně nebudu sám, a tak si dáme pro začátek drobnou seznamku. Blood Runs Deep pochází ze Švýcarska a jejich vznik se datuje do roku 2003. Po několika personálních míchanicích došlo na natočení debutového alba These Thoughts About Suicide, které vyšlo v roce 2009. Na můj dotaz, jaká deska je lepší, bubeník kapely odpověděl stylem srovnávání alb, kdy o debutu hovořil o jako velice ponurém a chmurném materiálu, kdežto deska aktuální je prý více melodická a úderná, přičemž ten večer z ní logicky hráli nejvíce.

Album má deset skladeb a krátce přes šedesát minut hrací doby. Během tohoto času se kapela nikterak nevzdaluje tempu ani výrazu, které jednotlivé skladby nabízejí. Mohli bychom vyslovit poznámku, že jsou střižené podle jedné šablony a svým způsobem bychom měli pravdu, ovšem nesmíme opomenout výrazné melodie a velice intenzivní pasáže. Právě ta naléhavost je zcela stěžejní prvek, který dokonale umocňuje každou píseň. Silně emotivní náplň a příjemně melancholické struktury skladeb notně připomínají časy dávné, kdy svět plesal nad krásou a sílou tvorby Paradise Lost a jejich alb Shades a Icon. Ostatně odkaz na nejen tyto velikány je z desky notně citelný.

Po celou hrací dobu máte totiž pocit, že vám ta muzika sakra něco připomíná. To jméno máte na jazyku, ale ne a ne si vzpomenout. Nakonec člověku stejně dojde, že takové myšlenky jsou zbytečné a rozhodně lepší je se naplno ponořit do tónů a melodií téhle nahrávky. Nemělo by totiž smyslu tvrdit, že tahle deska nemá svou sílu a že se z přehrávače se vyndavá lehko. Ono ani tak nejde o pocit velkého vytržení z převratné nahrávky jako spíš o tu báječně vzrušivou atmosféru, kterou deska plnými doušky nabízí. Stačí jen brát, není to žádná hra na schovávanou. Vše je servírované přímo a bez překvapení.

Možná by se ještě slušelo vyzdvihnout barvu vokálu mistra Stefana Vida. Jeho poloha je postavena na hrubém zpěvném projevu s ležérním frázováním. Jisté momenty lze zcela s určitostí připodobnit k Vincentu Furnierovi alias Alice Cooperovi, který takové polohy předvádí například ve skladbě Lost In America nebo House Of Fire. Takový výraz dává hudbě na slušivé gradaci a sedí k ní více než parádně.

Materiál Into The Void lze tedy shrnout jako naléhavý gothic / doom metal bez zbytečných kejklí a příkras v čistě hrubém rejstříku, kdy se nikdo nevyhýbá ani pohledům zpět do historie žánru. Žádné dobývání milníků a strmých vrcholů, nýbrž přirozený průběh a báječné rozpoložení. Nahrávka jako dělaná pro přemítání o čemkoliv, se sklinkou v ruce a za vkrádajícího se soumraku.