Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Infected Chaos se doslova vyhrabali z popela kapely Chaosreign, která zanikla rok předtím a nechala po sobě jediné album. Dva kytaristé a basák si rozuměli natolik, že vznik nového projektu na sebe nenechal dlouho čekat. Přizvali zpěváka Christiana a bicmena Christofa, čímž zkompletovali sestavu a mohlo se začít pracovat na novém materiálu. Díky startovací desce The Wake Of Ares nyní vidíme „novou“ kapelu, která ví, kam chce směřovat svoje kroky a co si vzít na sebe, ale potřebovala se k tomu drobátko přerodit. Teď už je nedávná minulost uložena k ledu a k dřevěné špulce se navazuje nit nového života.

Album The Wake Of Ares, které mám nyní v ruce jako promáč od samotné kapely, je klasický jewelcase a už z obálky je cítit puch nastávajícího tlení. Povstávající individuum na obalu a celý booklet, který krom textů a základních informací nenabízí nic navíc, se topí v šedozelených tónech, z nichž pak jasně vystupuje ostré logo. Trošku předbíhám, ale odstín obalu v podstatě kopíruje barevné schéma nahrávky.

Když se albem postupně prokousávám a na youtube si k porovnání pouštím nebožtíky Chaosreign, nezdá se mi, že by Infected Chaos vyhlásili striktní dištanc od předešlé tvorby. K rozpadu asi nedošlo z důvodu stylového směřování. Okamžitě je patrná stejná záliba v rychlejším tempu, svižně se měnících akordech a vůbec velmi aktivní roli kytar, kterým bylo dáno do vínku šmirglovat léty ozkoušené a nejednou slyšené konstrukce. Ty jen těžko někoho obalamutí ohledně svého původu, protože rodokmen se tváří jako široce rozvětvený strom stínící košatou korunou evropské lány od východu k západu. Je nabíledni, že s těmito kartami v rukou kapela velkou díru do světa neudělá.

Při poslechu mě napadají dvě slova – rutina a omílání starých šablon. Album se pro někoho dřív, pro jiného později dostává do situace, kdy se začne motat v kruhu, protože skladby jsou jedna jako druhá. Hezky spořádaně se drží v úzké frontě těsně za sebou a moc na sebe neupozornují. V každé najdeme přiměřeně tvrdé struktury z boku podebrané skromným ostnem melodie. I ta dokáže poškrábat, jelikož pochází z oblasti ostře vykrájených mnohotvarů zavánějících někdy až blackovým dojmem. Kapela tím podporuje vytoužený dojem agresivní šelmy, k čemuž notně přispívá ostrý chrčák prskající do mikrofonu v tandemu s řezajícími kytarami. Celé se to obejde bez složitého přemýšlení a komplikovaných konstrukcí, nenáročné kolekce smrti nakonec odpovídají barevně chudému zpracování bookletu.

Album však nepůsobí jako mlátící monolit na přímé cestě od A do B. Divoce střídané akordy volají po účasti vášnivých hrozičů a roztočených mařen, které by právě tenhle typ muziky ocenily nejvíc. Naživo to musí být paráda, přiznávám. Když se občas výrazněji prosadí basa a spokojeně zabrumlá, tak je to nakonec docela slušná práce. Těžko v tom najít něco originálního a zajímavého, ale aspoň se to všude nehemží nabubřelým trylkováním a zbytečnými exhibicemi. Ke zvýšení přitažlivosti tady postačí střídat hodnotu otáček a ve volnějších pasážích nechat vyniknout jemnější nuance hry.

Jako krok správným směrem vidím sešněrování zpěvákova hlasu do jedné polohy. Sice to zní monotónně, ale je to mnohem lepší než dvouetážový přístup zpěváka v předchozí kapele. Kombinace hlubokého chrapotu a vřískání mi dere uši.

Při opakovaném poslechu docházím k názoru, že občasné pocity prázdnoty a rozpaky z ní plynoucí nebyly falešným zdáním, ale realitou. Album je sestaveno z nápadů krátké životnosti, protože mu chybí palivo na dlouhou jízdu v podobě sebevědomých nápadů. Tím pádem bych nějaké zvláštní ambice kapele nepřisuzoval. Je to dobře zahráno, sympatie budí živelnost a některé svěží motivy, v konečném součtu mě to ale nepřesvědčilo o významnější pozici na burze. Kurz levituje na dohled průměrným hodnotám. Přesto to za poslech stojí. Takže investujte dle vlastního rozumu.