Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou kapely, které nabízí světu skvostné debutové nahrávky a laťku jimi nastavenou se jim pak nikdy nepodaří zdolat. Pak jsou takové, co rostou s každou další nahrávkou a jeden se nestačí divit, kde se v kdysi neohrabané nicce bere taková síla. Pak jsou samozřejmě i ty, které z ničeho maximálně vykřesají průměr a nepomůže jim ani svěcená voda. Inhibitions mají na krku už víc než dvanáct let existence a nutno dodat, že z podzemního proudu se jim zatím nepodařilo dostat ani na skok. V jejich syrovém matrošu se mihne sem tam chytlavý kousek, ale většina se nese v nic moc módu.

Vydávající label Satanath Records nám album With The Fullmoon Above My Head poslal k recenzi s ročním zpožděním. Mezi tím vyšlo další album, ale o něm možná později. Abych navázal na své filozofování, Inhibions patří bez sebemenšího zaváhání k třetí variantě. O průšvih století se sice nejedná, to bych zbytečně hejtoval, každopádně s ohledem na více než dekádu fungování a fakt, že je recenzovaná deska už třetí v pořadí, nepřináší její poslech zhola nic výraznějšího. Oba členové, kteří si své nástroje pohostinně rozebrali, umí hrát, své hudbě věří, ale božskými nápady nehýří ani za mák. Jedná se o kapelu, kterou si s chutí poslechnete v klubu, ale ani ve snu vás nenapadne si ji pustit doma a časem zapomenete i její název.

Dojem z With The Fullmoon Above My Head kazí především její stylová rozháranost. Kapela jakoby nevěděla, jestli chce být raw, tedy ostrá jako břitva, nebo s příměsí kláves raději zkoušet cvrlikat jako staří Dimmu Borgir (The Final Pain). Nejedná se o žádný sekec mazec, sypačky se rozjedou jen občas. Nejlepší momenty se odehrají ve chvíli, kdy zvolní úplně. Tehdy se přidávají působivé basové hrátky a příjemně rozehrávají kytaru (Voices Inside). V ten moment má víc prostoru se uvolnit a přidat na vyhrávkách. Až v závěru se ozvou ozvěny své domoviny (Κανεις σας δε θα μεινει ζωντανος). Toho by se kluci měli držet. To se mi líbí. Tohle tvrzení, přiznávám, je hodně osobní a není nutné je brát jako směrodatné.

Nechci říct, že by čas strávený ve společnosti With The Fullmoon… byl pro mě utrpením. Občas jsem se do poslechu musel nutit, ale když už jsem si album pustil, doposlouchal jsem ho a sem tam se přistihl, že si poklepávám do rytmu. Image obou pánů mi připadne ve své prostotě úsměvná. Jeden je zakuklený a druhý ne. Na druhou stranu až na logo, které je podle mě moc přehnané, je grafické zpracování vnitřku bookletu (i čelní front cover) příjemné a pro mě představuje to nejzajímavější.