Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Irden - Eins

IrdenEins

Sorgh15.8.2020
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Vnořme se pomalu do bahenních vod německého termálu, které klamou zdánlivou těžkopádností. Zmasírují nás způsobem, o kterém budeme vyprávět ještě našim vnukům.

To se sice řekne sludge metal, jenže kolikrát to není úplně jednoznačné. Samotné bahno dokáže potrápit a což když z něj navíc syčí výpary bahenního plynu načichlého černým zlem. Tak se tomu děje v případě německé kapely Irden z Osnabrücku. Ta nám strká pod nos hodně živelný a taky příjemný poslech jejich debutního alba Eins, tedy prvního a snad ne posledního v pořadí.

 

Na první desku jde o silný matroš a od začátku mám jasno, že jde o něco výjimečného. Album si sice Irden museli vydat sami, ale myslím že nebude dlouho trvat a nějaká firma je vloží do svého perspektivního plánu. Eins je dospělá nahrávka s výrazem protřelého karbaníka, který ví, jak se v určité situaci správně chovat. Vychází z podmanivého, nízko laděného soundu, který se drží u podlahy a tam převaluje mračna prachu. Příjemné melodie neoslňují kdovíjakou originalitou, přesto se dá mluvit o jasném charakteru. Protože kdyby se mě někdo zeptal co mi Eins připomíná nebo ke komu bych Irden přirovnal, jen těžko bych ze sebe něco dostal. Tady bez výjimky platí, že je třeba si albem projít sám. První známky vlastní tváře slyším ve všudypřítomném lehkém šumu, který se skrývá pod nástrojovým dováděním. Zprvu ho ani nepostřehnete, ale když jsem se už asi popáté koukal z okna, jestli prší, uvědomil jsem si, že ten podvědomý šum vychází z bedýnek.

 

 

Dominantním pánem nahrávky, která o pár minut přesahuje půl hodiny, je jadrný sludge metal. Příjemná délka alba odpovídá váze materiálu a tady Irden dokázali s citem vybalancovat rovnováhu. Hudba mnou protéká jako voda a ani jsem si nevšimnul, že se blíží konec. Je to asi tím, že kvartet poměrně dlouhých skladeb, které všechny přesahují osm minut, kolem sebe rozhazuje nové a nové zážitky. S nadšením lapám bubliny nápadů a těším se na další. Asi je jasné, že pokud by se album klonilo pouze k jednomu stylu, bylo by to jasné, sice poctivé, ale předvídatelné album. Avšak Irden cítí, že pokud chtějí sáhnout hlouběji do posluchačovi duše, musí ho neustále překvapovat. Proto vložili do Eins hezkou řádku černozemních reminiscencí, které na sebe často sebevědomě přebírají celkovou pozornost. Problesknutí zrůdné tváře Satyra ve skladbě Abschied je jen jedním okamžikem z mnoha a za chvíli nám nepřijde vůbec divné, že posloucháme typický black n´roll jako vypadlý z pera Satyricon.

 

Celá koncepce alba je pojata velmi progresivně, ale zároveň s citem bez zbytečných exhibicí. Nejsou zde žádné sólomanýry ani exhibice. Eins šlape jako stroj, kde jedna součástka spoléhá na druhou. Jestli někoho v jedné ze skladeb překvapí ptačí zpěv, je to jen jeho vlastní vina a známka nepřipravenosti. Takže závěr: tuhle desku doporučuji všem nehledě na škatulky. Je tak objevná a návyková, že mě osobně by mrzelo ji opomenout.

 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 15.8.20 9:34odpovědět

Jsem taky spokojen, dobrej tip, hned jsem si ho opatřil :) Irden to bahno plácají po svém a dělají to vážně neobvykle a vážně dobře. Jsem v tom až po krk.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky