Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

World Terror Committee patří k vydavatelům, kteří ve svém hájemství nemají žádnou vatu. Alespoň takový mám dojem, a proto si cením i takové kapely, jakou je Chaos Invocation. Ti mne už kdysi oslovili na dnes již legendárním festivalu Phantoms Of Pilsen. Jenže od té doby se proud zájmu strhl jinam a kapela zůstala viset bez hlubších badatelských průlomů. Teprve letos, kdy na světlo denní vyšlo album nové, třetí a vpravdě povedené. Nese název Reaping Season, Bloodshed Beyond.

Píšu povedené, protože to tak jednoduše cítím. Málokterá blacková nahrávka současné produkce, kterou se už s obtížemi lze probírat, má tak silný potenciál. Tahle deska mi sedla okamžitě. Má všechno, co lze od žánru očekávat, co si na něm vlastně ceníme a proč jej máme rádi. Jen to intro mi přijde zbytečné a s klidným svědomím bych jej vyhodil a začal rovnou druhou skladbou. Ostatně při poslechu to tak dělám vlastně vždycky. Ty zlověstné zvuky, které mají nastavit jakousi hrůzostrašnou atmosféru, už mi přijdou jako přebytečná křeč. Každý víme, že tohle je black a nějaké řinčení železa a pláč dětí je mi fakt u prdele. Jediný prostor, kde jsem schopen něco takového tolerovat, a kde to zároveň bude mít patřičný výsledek, by byla Necrocockova tvorba, ale i tam už je to dnes jinak.

Chaos Invocation jedou poctivý black, který nezapomíná na kořeny a sem tam mrskne do skladeb trochu svěžího heavíku, ať už jde o nějaké sólíčko nebo povšechně přijatelnou melodii. I to tempo není imrvére v poklusu, ale dokáže se uvolnit a proložit tak vážnější momenty i těmi lehčími. To a další prvky, dělají z desky pestřejší paletu nápadů. Naproti tomu je i tak album celkem dlouhé a nějaké škrtance by určitě prospěly, zejména tedy pro jedince, který se rozhodl desku poslechnout. Měla by pak větší údernost, a jak se dneska říká – tah na branku. Takhle to sice pořád má hodně dobré skóre, ale zakončení by bylo jinak svižnější a efektivnější. Avšak onu barvitost a patřičnou členitost desce upřít nelze. Třeba cca v polovině své hrací doby, kdy přichází skladba Blackmoon Prayer se na vás vyvalí čisté zpěvy. Ne, že by před tím nic takového nezaznělo, ale tady jde o citelnější plochu s důrazem na chorálovitost a až bohatýrskou kýčovitost. Jasně, je to óda pekel, takže zlo, ale občas mi tyhle vokály přijdou jako blbost.

S koncem desky však album dech neztrácí, ba co víc, dokáže jej vygradovat. A třeba takovou Chaos Invocation jsem si oblíbil jako asi nejvýraznější bod celé desky. Dokážu si jej věrně představit na podiu jako klíčovou skladbu a neodlučitelný prvek všech setů. A nejen to, i ta úplně poslední skladba dokáže z přítomného vytlouct pocity uznání a sveřepé pokývnutí, že tohle je ono, takhle se dělá ten zlý black. Zkrátka deska umí do svého času rozvrstvit vhodné momenty k oživení poslechu, aby pak neupadala v monotónnost a jiná šedá úskalí. Však i pánové už mají něco za sebou a vědí, na kterou hlavičku udeřit.

Ve výsledku tak před sebou máme poctivou práci černého kovu, kterou se nevyplácí podceňovat. Je to svěží průvan stylového pojetí. Německý střih se nezapře, ale není tolik dominantní. Akorátně se čerpá z ostatních studnic černých ložisek různých států (zejména Evropy) a neopomene se celek prolít heavy esencí. Jo, je to fajn.