Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nikdy jsem nebyl zarytým fandou nesmrtelné ikony heavy metalu Iron Maiden. Kapely, která tu s námi existuje bezmála půl století. Kapely, která stála u zrodu NWOBHM. Legendy přepisující dějiny rocku, jejichž skladby miluje několik generací příznivců po celém světě a tento stav zřejmě jen tak neskončí. Iron Maiden tady byli, když jsem se coby dítě začal kolem metalu motat a objevovat jeho magické kouzlo. Iron Maiden přečkali veškeré změny na hudebním kolbišti i v dobách, kdy heavy metal zajímal pouze pár veteránů, kdy ostatní ulítávali na moderních odbočkách rockového vesmíru. Iron Maiden přečkali i vlastní útlum a na prahu stáří stále nahrávají silné nahrávky, o kterých se mluví, na které se přísahá a z jejichž podstaty nedýchá únava, ale nezlomný zápal či nadšení. Mám šanci ocenit Senjutsu bez předsudků? Snad a doufám.

Příznivci železné panny se rozdělili už před časem na ty, kterým se éra posledních dvaceti let nezamlouvá a ty, jimž naopak sáhodlouhé skladby a ještě delší desky imponují. Poté, co se Bruce Dickinson vrátil do řad kapely, nenahrála desku pod hodinovou stopáž. Vše vygradovalo s předposlední The Book of Souls, která svojí délkou, těžkým soundem, i absencí tolik typických melodických kvapíků byla pro spousty lidí oříškem natolik nepřípustným, že na nové skladby zanevřeli. Šest let poté kapela posilněná Brucovou výhrou nad zákeřnou nemocí nahrála bezmála tak dlouhé album jako předchozí, jež se svojí náturou The Book of Souls blíží víc než nápadně. Je Senjutsu dobré album? Je vynikající? Nebo pouze průměrné? Těžké rozsoudit a posoudit.

Když bych se měl zaobírat Senjutsu optikou Iron Maiden a srovnávat ho s magií nejslavnějších nahrávek kapely, zřejmě bych o výjimečnosti nemohl hovořit. Když se na zmíněné časy vykašlu a srovnám „pouze“ poslední desky, vychází mi lehký nadprůměr. Taková nádhera jako např. A Matter of Life and Death nebo Brave New World Senjutsu určitě není. Naopak nabízí silnější materiál než Dance of Death, The Final Frontier nebo už zmíněná The Book of Souls. Novinková deska rozvíjí progresivní móresy kapely, postupně utlumuje ty metalové a stává se hard rockovým titánem. Dlouhé skladby určitě nejsou překážkou, pánové jsou zdatnými tvůrčími mágy, aby dokázali beze zbytku zaplnit každou vteřinu a neznít přitom vyčpěle.

Skladby na albu nemají podobné scénáře. Každá má lehce odlišný vývoj. Podobné jsou úvody některých z nich. Často se začíná akustickým úvodem, ale posléze jde každá jinou cestou. Kapela se mnohdy předvádí a pouští se do „pidlikání“ ve stylu starých artových kapel, jejich melodie jsou však natolik chytlavé a postupy přímočaré, že dávají zapomenout na toto předvádění uměleckého umu a fanoušek si tak může užít rockové čarování, bez toho aniž by se musel unaveně koukat na hodinky, kdy už ono blbnutí skončí. Nad vším se klene oproti minulosti vyklidněný, avšak i nadále magický vokál pana Dickinsona. Jak jinak. Neděje se však nešvar co na The Book of Souls, kdy byl zpěv vším a instrumenty byly mnohdy pouze doprovodem. Senjutsu je více organickým tělesem. Trojice kytaristů spolu krásně koexistuje a dříve nejvýraznější basa pana ředitele Harrise najednou drží „basu“ se zbytkem a nikterak nevyčnívá. Všímám si, že dříve velice energické bicí pana McBraina poněkud ustaly ve svém drajvu. Už jen s ohledem na věk, je jasné, že nářezy nejsou na pořadu dne. Chápu však, že podstata skladeb si vyžaduje decentnější rytmické hraní si.

Oba disky ukrývají hned několik silných kompozic. Po šedivém úvodu titulní skladby přichází první vrchol v podobě klipové pecky Stratego. Já ovšem uctívám až druhou klipovku The Writing on the Wall se zmíněným „pidlikáním“ a heroickým vokálem. Srdce mi usedá při kráse Lost in a Lost World. Právě tady jsem si uvědomil svoji závislost na albu. Při každém poslechu se mi takto otevřela jiná skladba. Days of Future Past se svojí čtyřminutovou podstatou má nejlehčí pozici pro přijetí širší veřejnosti. Tato jednohubka dává vzpomenout na zašlé časy a zároveň z desky ničím nevyčnívá. Naopak! Zakomponováním akustického oddechnutí připravuje půdu pro druhý vrchol desky The Time Machine.

Desce bývá vytýkána absence pořádné gradace a přímočarých hitů. Zřejmě tím, že od pradávna miluju epické hymny, že si rochním v pomalém tempu, nemám pocit, že by skladbám na Senjutsu chyběl temperament a úžasné melodie. Nechybí jim klenuté zvednutí (Darkest Hour) a zvláštní lehkost, kterou jsem postrádal už dlouhá léta. Nejsilnější emoce zažívám až v závěrečné trojici skladeb, jejichž délka přesahuje půl hodiny. Death of the Celts mi evokuje sílu starých Pink Floyd a uznávám, že tradičního fandu heavy metalu, nemůže art rocková rozmáchlost a těžká struktura skladby v žádném případě oslovit. Z tohoto trendu kapela neustoupí až do úplného závěru zvěčněného v osudové Hell on Earth. Konec ne a ne přijít. Iron Maiden se nechtějí rozloučit a poslední okamžiky protahují do nekonečna.

Jak tedy objektivně zhodnotit „japonské“ album Iron Maiden a vyhnout se klišé v podobě starých dobrých časů? Musíme se všimnout, že na rozdíl od konkurence se Steve Harris a spol. vyhýbá recyklaci vlastní historie. Kapela se snaží stále jít dál a zbytečně se neohlížet. Kdyby pro nic jiného, tak pro tohle má mé plné uznání. Můžeme ocenit tolikrát zmíněnou lehkost a temperament skladeb, které svá tajemství neukazují na první dobrou. Kdo by měl mít problém s délkou skladeb a celé desky, když všechno zní tak příjemně a na nudu není čas? Je mi jasné, že tomu, co od kapely chce, aby zněla jako v dobách Seventh Son of a Seventh Son nebo Powerslave, se nemůže Senjutsu líbit ani za mák. Já od kapel nechci, aby hrály to, co očekávám a přesně tak Senjutsu cítím a užívám si jeho nesmírné hloubky. Iron Maiden nemá pocit, že by se svým věrným musela podbízet. Není důvod. Suma sumárum – Senjutsu je velice dobré album. Není geniální ani nejlepší. To nejlepší Iron Maiden už zřejmě mají dávno za sebou. Senjutsu je jednoduše velice příjemné a snadno poslouchatelné dílo.