Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Album Consuming The Tempest čpí originalitou přímo hmatatelně. Ať je to debut nebo ne, je to silné a učit by se podle něj mohly mnohem známější spolky převalující se v peřinách zakořeněných klišé. The Corona Lantern existují teprve dva roky, ovšem hned napoprvé ukazují kompoziční vyzrálost a touhu bořit zažité zvyky. Kdo se s kapelou teprve seznamuje, měl by zbystřit smysly, protože pokud se nic nepotentuje, tak o nich určitě ještě uslyšíme. Muzikanti už mají lecos za sebou. Část kapely je zapojena v kapele Diligence, o které jsme psali tuhle, vazba je i na Keep On Rotting nebo třeba Demimonde. Stopy z těchto angažmá v The Corona Lantern ovšem nehledejte.

Album přináší zvláštně podaný doom, kterému k úspěchu nahrává atmosféra depresivní, blackové aury. Blízko je k funerálu, mrtvolný zpěv odhaluje vysychající dutiny. Zásadním artiklem je monotónní melodie, se kterou se pracuje tak, aby nenudila. Vzrušení přinese podivný elektronický efekt, zrychlená bubenická sada nebo pár svižných riffů. Hypnoticky pomalé pasáže jsou skrytým lovcem bažícím po slabších kusech, které jim propadnou a přidají se ke konejšivému rytmu odcházení. Podladěné kytary bručivě omílají stejné téma a jsou asi natolik živoucí jako záhrobní chropot zpěvačky Dahlien. Jo, to za tím mikrofonem je dáma. Její hrdlo skýtá mnoho potěšení, jak ukázala už ve zmiňovaných Diligence. Tady se ještě víc ponořila do hlubin morbidních světů, zpomalila a stala se hlasatelkou nenormálních stavů. Vyloženě si užívám, jak pěkná holka umí chroptět, mnozí chlapy by se mohli stydět a já s nima.

Ve jménu vzácných okamžiků tento bloudící pohřebák nepatrně zrychlí a tlukot ostatků v bedně se stává živějším (skladba Incompatible Structures). Rytmus na chvíli získává falešný odstín žánrové pestrosti. Jiné momenty jsou sympaticky vyšinuté. V závěru skladby Apathy Resonates se dostává do popředí melodie, která by jinde mohla působit mile a odlehčeně, ovšem zde ji rdousí mrtvolné tempo rytmiky a nehasnoucí growl. Normální to není, avšak působivé ano. A není to jen tento případ, album skrývá víc pasáží, kde se kytara uvolní a zahraje líbivou melodii nezapadající do konceptu. Vrcholem „nezáživnosti“ je pátá skladba A Ray Of Black Light Lantern, která spíš než písní jako takovou je mantrou černého světla, které na nás ulpívá a ovlivňuje nás. Není to žádný trhák, i když jisté kouzlo tahle skladba v sobě má. Zachraňuje ji relativně krátká stopáž, díky níž není nutné přeskakovat na albu dál.

Album Consuming The Tempest vyšlo v digitální formě coby FLAC už loni v listopadu a jako digipack letos v březnu. Já mám tu druhou verzi a oceňuji jednoduchou, střízlivou vizáž nosiče. Na matném, papírovém obalu v černobílém provedení jsou zobrazeny symboly a ornamenty, něco ve stylu jednodušších Ufomammut z posledních let, ale silně to evokuje nějakou ortodoxní blackovou prasárnu. Digipack navíc obsahuje malé překvapení a to přijde ve chvíli, když se po vložení do přehrávače ukáže devět kusů, zatímco na obale jich je pouze sedm. Ty dva kousky navíc jsou skladby z předchozího EP MMXV ukazující první kroky kapely, které byly svižnější a s větším sklonem k deathu. Současná poloha je hříšně nakažlivá, chorobná a zaujme podobně vyosené mozky. Jako největší plus pak vidím naprostou odlišnost od všeho, co je u nás doma ke slyšení.