Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Iron Tongue - The Dogs Have Barked, The Birds Have Flown

Iron TongueThe Dogs Have Barked, The Birds Have Flown

Jirka D.13.8.2013
Zdroj: CD, promo z české distribuce
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Hudba Iron Tongue je skvělá, pohodová a bezstarostná. Nadšení, nadhled a sympatický přístup se tu vyvažují zlatem a tak se to patří.

Iron Tongue z amerického Arkansasu jsou novou akvizicí Neurot recordings a jakkoliv by se jejich pojetí rockové muziky mohlo lehce ztratit v nekompromisních číslech dnešních dnů - tak trochu jižanství, kytarová hutnost Black Sabbath, dotek 70. let, tak trochu stoner, dlouhé vousy, otřepané flanelky a nálada směřující k blues – pro fanoušky žánru jde bezpochyby o nutné rande. Přesto i pro hudební vybíravce mám smělé doporučení, protože aktuální deska IT je vedle mnohých, které se ani nesnaží maskovat absenci jakékoliv invence, poměrně svěží a osobitá.

 

Iron Tongue

 

Jednou z hlavních jistot nahrávky je líně se převalující pohoda, která nikam nespěchá, tempo zrychluje jen když už není opravdu zbytí a většinou sází na rafinovanou jednoduchost, mnohdy se opakující, přesto nenudící. Jen rozjezd úvodní „Ever after“ zabere skoro celých pět minut a přitom nepřipustí omluvné myšlenky na intro; naopak vůdčí zpěv Chrise Terryho mi silně připomíná Jiřího Schelingera v anglickém vydání, a i když se tenhle pocit ve zbytku desky už neopakuje, jakási sympatie zůstává. Následné zrychlení, podpořené skvělým kytarovým sólem, patří k velmi silným momentům, které se IT nebojí použít celkem často, přesto pokaždé s přesvědčivým výsledkem. Obdobně funguje čtvrtá „Moon unit“, předchozí „Skeleton“ nebo bezvadná „Lioness“.

 

Velmi nenápadně, ale o to působivěji, zapadají do mozaiky desky klávesové nástroje, jejichž rejstříky prohlubují dojem směřující do 70. let, a to způsobem, který by se dal označit za citlivý a přirozený (za všechny „Skeleton“). Objevují se ve střízlivém množství, ale opojení je silné a trvalé. V přehlídce předností pokračujme směrem ke zpěvu, který si z výsledného koktejlu ukrajuje velký krajíc – divné přirovnání, uznávám – a pokud se zalíbením posloucháte takové Horn of the Rhino, učaruje vám bez debat. Hlavní zpěv mužský je doplňován zpěvem ženským a jestli jste byli přesvědčeni, že přednes typu „pa pa“, „ú ú“ a „na na“ patří ke smutným vrcholům pop music, tak ode dneška si přepište svoje zásady, protože i tyhle věci mohou fungovat skvěle a vytvářet náladu, u které je vám dobře bez nežádoucích následků.

 

Abych to shrnul a sečetl – hudba Iron Tongue je skvělá, pohodová a bezstarostná. Nadšení, nadhled a sympatický přístup se tu vyvažují zlatem a tak se to patří. Velká škoda proto je, jakým způsobem byl vyroben master pro poslouchané CDčko. Následky limitace jsou slyšitelné poměrně dost, činely jsou bez kompromisu ustřižené a jejich tranzienty tupé; o dynamice jako takové nemůže být řeč. Zvuku pak chybí především výšky, výsledek je posunutý do oblasti středů a basů do té míry, že při hlasitějším hraní nepříjemně duní. Pokud tyto záležitosti neřešíte, klidně si k výslednému hodnocení bod dva přidejte.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David Kasík / 13.8.13 20:00odpovědět

Dobrá deska, poslouchá se moc fajn...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky