Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už v době, kdy doznívaly poslední kvílivé tóny z lesních obor a posedů, bylo Tomem avízováno, že další kroky vchodem postranním povedou do útrob psychiatrických pavilónů, kde se to jen hemží podivnými osobami a zážitky především. Nechme tedy chrám lesa spát a zvídavě se nalepme na oplocení psychiatrických komplexů a pozorujme zpomalené pohyby narušených jedinců v parcích a zahradách vycházkových pěšin. Sanitky se rozjíždí k dalším případům, za dveřmi je slyšet šílený smích a skříně jsou nacpané k prasknutí spisy a léky potlačujícími roztodivné deviace. Vtělme se do nestabilních nálad vyšinutých pacientů, kteří zvládají svůj osud jen za zdmi nevábného baráku a trvale pod léky.

Album jako takové se nese v kombinaci funerálně metalových prvků s mile melodickými a velmi chytlavými chvilkami, které nepůsobí hypnoticky a semknutě jako tomu bylo na "Lesní Hudbě", ale spíš jako poslepované útržky Tomova dosavadního hudebního cítění. To ve výsledku neznamená nutný chaos, ale vše naopak zafunguje jak má. A proč se nevyjadřovat nejednotně, když je řeč o psychickém narušení a duše je vystavena traumatům a poruchám... Album pojí ústavní vyšilování a atmosféra je (jako vždy) silnější, než cokoli jiného. A jak se nakonec tohle dílo rozevře a vysází všechny svoje nemocniční trumfy, až pak se teprve naplno ukáže jeho největší síla.

První dojmy totiž byly spíš na vlně obav, jestli mají "Pavilóny" tak výraznou tvář, aby se vyrovnaly deskám předchozím. Mají. Jen se tomu musí nechat čas a návštěvy blázinců poctivě natahovat a neumět se těchto zvrácených vizit nabažit. Vedle pohřební romantikou načichlých metalových praktik (Přednostovy nové boty, Vyšetření vestibulární), je na desce pár rozechvěle volnějších songů (Neuleptil, Zapoměl jsem si v sanitě...), o své zásadní postavení si říká chytlavá psychiatrická hymna "Do Opařan", poněkud drsnější odkopnutí albína ze Zlína, kterému už nevoněl život u náhradních rodičů (Kluk z diagnosťáku) a kdo by neměl dost, dostane na závěr ještě dvě bonusovky staršího data - "Princezna", "Výlet do Vaxjö". Od ukolébavky, přes nasládlé popůvky až po epický necrometal, "Pavilony" mají možná poruchu centra rovováhy, přesto však skvěle drží a nehroutí se každou chvíli k zemi. Necrocock vokálně opět zaujímá široký rejstřík chorobomyslných poloh (zejména do Opařan za Olgou Hepnarovou se jede s pravým mrazením v zádech), dole v kotelně je zavřený Sambar, jež s nepřítomným výrazem hobluje basu prost oblečení a zdravého rozumu a za obalem stojí mistr Štorm a jeho rytina. Sympatičtí to lidé.

Bláznivou hrubici v názvu jednoho ze songů (hledej) doprovodila zvláštní epizoda, kterak jsem si pedopsychiatrické šlágry nastahoval do mobilu a pouštěl si vyšetřování po častých obchůzkách venkova. Skladby se mi samy přeházely úplně jinak, než je tomu na CD a podivínství, jež je s touto nahrávkou neodbytně spjato, bylo dovršeno. Němé tváře pacientů toulajících se ve studených chodbách zkrátka umí obestoupit ze všech stran, stejně jako to uměla prvotní posedlost pohřebnictvím a lesní lákání do nastražených pastí.

Nemocné harmonie vládnou, nech se pohltit atmosférou. Bude asi pravda, že ve finále to bude stejné jako v minulosti u všech alb Necrococka. Rukopis a svérázná originalita jsou dané. Buď propadnete nemocné, pedopsychiatrické atmosféře a budete plnit funkci fascinovaných zřízenců ústavu, nebo opustíte brány blázince hlavní bránou a na přechodu vás srazí přednostova sanitka. V rámci šíleného prostředí nahrávky je to tak totiž zařízeno.