Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Iron Tongue z amerického Arkansasu jsou novou akvizicí Neurot recordings a jakkoliv by se jejich pojetí rockové muziky mohlo lehce ztratit v nekompromisních číslech dnešních dnů - tak trochu jižanství, kytarová hutnost Black Sabbath, dotek 70. let, tak trochu stoner, dlouhé vousy, otřepané flanelky a nálada směřující k blues – pro fanoušky žánru jde bezpochyby o nutné rande. Přesto i pro hudební vybíravce mám smělé doporučení, protože aktuální deska IT je vedle mnohých, které se ani nesnaží maskovat absenci jakékoliv invence, poměrně svěží a osobitá.

Jednou z hlavních jistot nahrávky je líně se převalující pohoda, která nikam nespěchá, tempo zrychluje jen když už není opravdu zbytí a většinou sází na rafinovanou jednoduchost, mnohdy se opakující, přesto nenudící. Jen rozjezd úvodní „Ever after“ zabere skoro celých pět minut a přitom nepřipustí omluvné myšlenky na intro; naopak vůdčí zpěv Chrise Terryho mi silně připomíná Jiřího Schelingera v anglickém vydání, a i když se tenhle pocit ve zbytku desky už neopakuje, jakási sympatie zůstává. Následné zrychlení, podpořené skvělým kytarovým sólem, patří k velmi silným momentům, které se IT nebojí použít celkem často, přesto pokaždé s přesvědčivým výsledkem. Obdobně funguje čtvrtá „Moon unit“, předchozí „Skeleton“ nebo bezvadná „Lioness“.

Velmi nenápadně, ale o to působivěji, zapadají do mozaiky desky klávesové nástroje, jejichž rejstříky prohlubují dojem směřující do 70. let, a to způsobem, který by se dal označit za citlivý a přirozený (za všechny „Skeleton“). Objevují se ve střízlivém množství, ale opojení je silné a trvalé. V přehlídce předností pokračujme směrem ke zpěvu, který si z výsledného koktejlu ukrajuje velký krajíc – divné přirovnání, uznávám – a pokud se zalíbením posloucháte takové Horn of the Rhino, učaruje vám bez debat. Hlavní zpěv mužský je doplňován zpěvem ženským a jestli jste byli přesvědčeni, že přednes typu „pa pa“, „ú ú“ a „na na“ patří ke smutným vrcholům pop music, tak ode dneška si přepište svoje zásady, protože i tyhle věci mohou fungovat skvěle a vytvářet náladu, u které je vám dobře bez nežádoucích následků.

Abych to shrnul a sečetl – hudba Iron Tongue je skvělá, pohodová a bezstarostná. Nadšení, nadhled a sympatický přístup se tu vyvažují zlatem a tak se to patří. Velká škoda proto je, jakým způsobem byl vyroben master pro poslouchané CDčko. Následky limitace jsou slyšitelné poměrně dost, činely jsou bez kompromisu ustřižené a jejich tranzienty tupé; o dynamice jako takové nemůže být řeč. Zvuku pak chybí především výšky, výsledek je posunutý do oblasti středů a basů do té míry, že při hlasitějším hraní nepříjemně duní. Pokud tyto záležitosti neřešíte, klidně si k výslednému hodnocení bod dva přidejte.