Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Olomoučtí Flash The Readies se posouvají a při letmém srovnání by jeden řekl, že mezi předchozím a aktuálním albem neleží necelé dva roky, ale čas mnohem delší. „In Belvedere“ byla deska koncepční, s příběhem, hudebně inspirovaná u Pink Floyd, u nichž můžete rovněž hledat původ názvu kapely. „Submarine Sky“ je jiná, více spontánní, možná i osobní a niterná. Pink Floyd ustupují do pozadí, stejně jako se vytrácí vokální linky. Zůstává hlavně rock, velmi lehký, rozprostřený do dálek, s atmosférou a nádechem nekonečna. Takže asi post.

Sledovat dění na albu od začátku do konce není vůbec snadné a od posluchače se vyžaduje především vnímavost, ale stejně tak i prostá snaha nahrávku přijmout, vžít se do ní, ztotožnit se. A to nemusí být každému pochuti; především pak těm, kteří by rádi nechali iniciativu na hudbě a sami se nejraději pasovali do více méně pasivní role konzumenta, který čeká, že hora přijde k Mohamedovi. Není na tom nic špatného, sám mám desky beroucí „na první dobrou“ v oblibě, ale tentokrát je situace složitější a zadek musí zvednout Mohamed.

Co je tím myšleno? Na albu vedle sebe existují dva přístupy, jeden posluchačsky atraktivní a  některých pasážích téměř až strhující, a druhý značně introvertní a nenápadný, ke kterému vede cesta plná snahy a úsilí, s výsledkem možná nejistým, a jemuž mohou plně porozumět nejspíš jen tvůrci sami. Ten první najdete v úvodní skladbě, ale především ve čtvrté „Are You The Food“ a následující „Deer In Gear“ (mimochodem za vyloženě doomařský riff v úplném finále by se nemuseli stydět ani Candlemass). Tady všude Flash The Readies staví na výborné, rostoucí a postupně gradující atmosféře, která končí posledním krokem k vrcholu a širokým rozhledem do kraje. Hlavní úlohu hrají klávesové nástroje a kytara s promyšleně volenými efekty, naopak rytmika trochu ostrouhává a konkrétně bicí mi v mnoha místech přijdou zbytečně utopené a bez života (typicky v první polovině „D For Donut“).

Vedle toho pak stojí místa, do kterých se proniká složitěji a z nichž cítím nedostatek odstupu, který by možná vyřešilo dobře mířené slovo producenta nebo jistá doba zrání a opětovného zásahu. Samozřejmě mířím především ke zmíněné druhé skladbě, jejíchž dvanáct a půl minuty lze jen těžko nazvat vstřícnými, pokud je rovnou neodsunete do pozice kulisy.

Pro mnohé to možná bude problém celé této desky, která je pojata natolik křehce a osobně, že si vyžaduje posluchače jednak ochotného jít jí naproti a pak hodně trpělivého, čemuž doba a okolnosti nepřejí ani dost málo. Je vlastně otázkou, jestli hledat chybu v hudbě nebo v sobě, ale to je na jinou diskuzi. Za sebe přiznávám, že trochu živosti a dynamiky bych uvítal, album by získalo na svěžesti a posluchač by měl o něco snazší úděl.