Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Další důkazy o nadstandardní nahrávce přinese poslech sám, protože i ona patří mezi ty, které se nesluší příliš pitvat, jako spíš poslouchat a nechat se vnést přímo do příběhu. Ten k nám promlouvá jazykem norské historie, ze které se v dnešním metalovém světě bere s takovou samozřejmostí, že je třeba si vybírat a dělit zrno od plev. Právě takovým zrnem je album Skuggsjá.

// Projekt Skuggsjá byl původně koncipován jako společné koncertní vystoupení kapel Enslaved a Wardruna u příležitosti 200. výročí norské ústavy na konci léta roku 2014. Jako osoby nejpovolanější jsou pod tímto projektem podepsáni Ivar Bjørnson a Einar Selvik. U jednoho vystoupení nakonec nezůstalo a spolupráce pokračovala až do podoby, kterou přináší tohle album. //

Avízovaná první nahrávka se stala skutečností a podoba, ve které se představuje, nemá daleko k pojetí soundtracku. Je to vlastně takový hudební dokument doby dávno minulé a její návaznosti na současnost. Po stránce hudební jde o spojení ryze folkového zaměření Wardruna s metalovým protipólem Enslaved. Nazývat však v dalších řádcích tuhle spolupráci jako folk metal, to zavání diletanstvím, protože ani jeden ze spolků si s povrchností netyká a jejich poslání spočívá v přesně opačném přístupu. A tím stejným se prezentuje také Skuggsjá. Kdybychom zapátrali v paměti, tak bychom za staršího příbuzného dua Ivar Bjørnson & Einar Selvik mohli klidně brát Ihsahnův projekt Hardingrock. I když jsou si v celkovém pojetí oba spolky vzdálenější, ta hlavní kvintesence pochází ze chtěného spojení domácího folklóru s metalovým (či aspoň rockovým) základem. Konečné ztvárnění se pak svou kvalitou odlišuje od běžných kapel, mezi kterými je sice také pár inovátorů, ale v tomto případě vane vítr opravdu z jiných strání.

Jestli jsem zmínil pojem soundtrack, tak ten Skuggsjá je obrazem několika podob, ze kterých vyvěrá celková temnota na úkor rozjuchanosti. Věc očekávaná a v mém případě velmi vítaná. Album jde do hloubky, místy meditativně klidné, jindy zase nespoutané a divoké, ale pořád ve vší ostražitosti. Obě persony si srovnaly své úlohy a výsledný dojem spojení tradice s progresivně zvednutým obočím na důkaz nadhledu a nemožnosti spadnout na kolena, je příkladný. Pánové dokazují, že tohle spojení má smysl, pokud se k němu přistupuje s chladnou hlavou a srovnaným názorem jak na to. Někdo může namítnout, že Skuggsjá je vlastně taková metalová Wardruna a o Enslaved se na desce ani nemá cenu bavit. Není to tak úplně pravda. Folková hra s množstvím roztodivných nástrojů možná budí dojem dominance, ale typických Enslaved postupů se dá najít mraky. Nemyslím si, že by byly nějak upozaděny, tahle deska je o rozumném vyvážení, a to se na ní také odehrává. Tradice je na albu zastoupena širokým rejstříkem vyjadřování, její příspěvek je bezesporu barvitější a důraznější, ale více bych v tom nehledal. A hlavně, bavíme se o Skuggsjá a jeho vlastní cestě. 

Co mne ovšem uspokojuje nejvíce, je celková nálada alba. Je to přirozená temnota, žádné hraní si na čarodějnice a přespolní bubáky. Sálá z každého tónu, byť se zrovna jedná o křehčí nebo ortodoxně folkový moment, pořád pod nimi zlověstně probublává a sjednává si respekt. Jejím vyvrcholením je táhlá skladba "Rop fra røynda - mælt fra minne", kde se to chmurami jenom hemží a své si do tmy řeknou i nedůvěřivě působící havrani slétávající se kolem. Daleko od dnů, kdy na okno klepe slunce, má i hymnická balada "Bøn om ending, bøn om byrjing" fungující právě na souměrnosti obou položek Skuggsjá. Klidná, skoro až odměřená záležitost, která se nakonec epicky nadme, aby se zase tiše schoulila na rameni domovské krajiny. Nejtvrdším kouskem desky je třetí skladba "Makta og vanæra, for all tid", kde kytarová vyhrávka jedovatě štípe do tváře a strká hlavu do úlu. Bzučivě vznesená věcička, která se chvilkově zasní, ale potom znovu chvátá k cíli. Krev ze chřtánu do ní přátelsky zapůjčil Ivarův bratr ve zbrani, sir Grutle Kjellson. Ani nejskočnější píseň "Skuggeslåtten" nelze považovat za kdovíjakou veselici, i když by se asi veselila ráda. Jakmile se skladba zlomí, je jarní vánek minulostí (zde bych přece jen viděl podobnost s Hardingrock), nad údolím se začne smrákat a když začínající večer pokropí sypačka bicích, je po srandě.

Ne, tohle album není hodné a učesané. Je v něm divokost, přírodní mystika, dokument doby i kraje, hrdost a epická vznešenost. Především v něm však funguje spojení, na které je od začátku poukazováno. To je elegantní a zcela přirozené. Pánové mohou být na svůj debut pyšní, docíli na něm něčeho velmi speciálního a nám nezbývá než říci - díky za to!