Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je vlastně docela vtipné, jak předvídatelní momentálně Paradise Lost jsou. Album od alba přitvrzují a vrací se někam do první půlky devadesátých let, kdy se (snad) cítili nejlépe. Ale třeba to za pár let bude zase jinak, kdo ví... Desky jsou to slušné (některé) a každý si na nich najde to své (většinou). Novinka "The Plague Within" je dalším krokem zpět v čase, až někam k albu "Lost Paradise", či přinejmenším "Gothic". Lekce "Icon" a "Draconian Times" už byly podrobně promrskány minule, o nich to už tak úplně není. Přičteme-li k dobru poslední kroky obou hlavních person kapely, tedy směr Vallenfyre, respektive Bloodbath, je docela logické, že nové inspirace oprášit staré časy bylo až až.

Hlavně pohyb na první pohled znaveného strýčka Nicka mezi energií nabitou švédskou družinou krvelačných fanatiků byl hodně překvapivý. Ovšem on si své party odmručel po svém, kapele to seklo a byť si to zdaleka nemyslí všichni, byla to vlastně dobrá zábava. A ta pokračuje i na novém albu Paradise Lost. Kytary vozí na vlečkách primitvní těžké vyhrávky až ze záhrobí, atmosféra je nastavena na maximálně chorobnou a doomově chmurnou, brány gotických zámků jsou otevřeny a Nickův chřtán většinou plive krev, neb jeho hrdlo již hodně pamatuje a není jednoduché být zase po letech tolik zlý. Jako když se Aaron z My Dying Bride přestal brodit temnou řekou a začal mnohem aktivněji hledat světlo na konci světa. Nickovo krvácení občas zastavuje jeho typický čistý vokál, který však na desce působí poměrně divně, protože sladkost jí vážně neprospívá.

Neprospívá jí ani různé montování celkové atmosféry, která je chvíli "suchá krátká", aby se po chvíli z anglických břehů pokorně plazila až někam na sever, a pak zase chvíli nastrojeně mačkala svou symfoničnost. Novinka tak působí jaksi rozbitě a nejednotně, chvíli jsou to hřbitovní epizody a chvíli hra na monstrózní katedrálu plnou trubačů. Zvyknout se na to dá, jen to zabere nějaký čas...

Paradise Lost zkrátka už nějaký ten pátek dospívají do bodu, kdy je opakování matkou moudrosti prostupováno současnou skladatelskou potencí a tahle poslední možnost, jak si to vychutnat, je řízena až z pravěké minulosti souboru. Mít tak desku za úplně staromilskou a opisující první zažloutlé stránky rodokmenu, není zcela v pořádku. Je to o střetu starých Paradise Lost s těmi, které známe z posledních let. Pravověrní zajásají, dvorní fans jakbysmet, další si ze zvědavosti desku aspoň pustí a rockeři na krchovy nechodí, protože jim to přijde hloupé. Syrový death / doom s goticky vystavěnými schody kolem chrámu, taková je novinka "The Plague Within". Někdy se jde v klidu a bez větších zaváhání, někdy se hlava zatočí a ruka hledá, čeho se chytnout.

Nová deska Paradise Lost je slušná práce bez postranních úmyslů, ovšem s velkou dávkou předvídatelnosti a nulovým přínosem. Je to deska plná protikladů a protichůdných názorů, ačkoliv se zprvu zdálo, že její hlavní poslání je být co nejhlouběji v hlíně a o víc se nestarat. Umí být ovšem obohacením a svůj účel hravě splní, což je mnohdy víc, než zarudlé čekání na zázrak, který se stejně nekoná. Paradise Lost neexcelují, ale touží být hodnověrní. A docela to šlape...