Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jade - Mysteries Of A Flowery Dream

JadeMysteries Of A Flowery Dream

Sorgh29.5.2025
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Silná, atmosférická deska ponechávající si tvrdé, metalové brnění. Duel dvou stylů, death metalu s doomem má jasného vítěze, ale kdyby jeden z nich chyběl, nebylo by to tak návykové.

Měl bych tu jedno pěkné album, ve kterém se snoubí tvrdé argumenty s nepodplatitelnou silou emocí. Atmosféra je tady důležitým hráčem, ale nic nebrání tomu, aby se okolo ní hoblovalo o sto péro. To album se jmenuje Mysteries Of Flowery Dreams a stojí za ním kapela Jade.

 

Jade jest projektem tří osob, říkejme jim J. A. a B., protože tak to mají rádi. Jejich první demo spadá do roku 2018, ale jestli je to i doba jejich formálního založení není řečeno. Stejně tak není úplně jasné, kde mají hnízdo, ale je to někde na trase mezi Německem a Španělskem. Aktuální deska, o které bude řeč, je jejich druhou řadovkou a my ji podrobíme nelítostné inspekci, protože si to zaslouží.

 

Takový trochu sci-fi obal mi toho moc neřekl, mnohem víc napoví první tóny. Mysteries… se rozbaluje temným intrem, které přechází v poměrně dlouhé kroužení v mantinelech doom metalu. Je to ten druh doomu, který není jen bída a beznaděj, spíš naopak. Mnohdy by se dalo mluvit o svébytné melancholii, ale hutné pasáže jsou zde taky. Podladěné nástroje plodí solidní chmury, je tu správné pnutí, když se jim staví do opozice kytarové vyhrávky a sóla s mnohem pozitivnější náladou. Díky nim vzniká atmosféra nadčasových panoramat, nesmrtelnosti a určitého nadšení. Rytmika stojí na tvrdých riffech, podladěný zvuk jim dodává punc stability a nezdolnosti. Na nich potom vyrůstají silné melodické vyhrávky. Z pohledu doomového fanatika může jít o kacíře neuznávající autoritu klasik. Jade prostě neberou doom jen jako svět žalu, nejde o dominantní rys. Spíš se snaží ukázat, že ve všem se ukrývá něco hezkého, nebo minimálně zajímavého. Proto se vlastně ani nedotkneme ponurých kulis funerálních a spíš to vypadá jako procházka zajímavou, lehce zanedbanou, podzimně tlející zahradou. Je tu místo jak pro zánik, tak i pro divoké poryvy života.

 

Jade jsou bráni jako progresivně deathmetalová kapela, ale mně se to jeví tak, že death hraje druhé, ne-li třetí housle. Kapela nasává inspirace z více stran, proto se nedá mluvit o přísně deathmetalovém nebo doomovém albu, ale právě z doomu si bere nejvíc. Jejich přístup bychom mohli nazvat progresivním, protože se snaží ve známém prostředí pohybovat ne úplně všedním stylem. Smrdutý dech death metalu cítíme v tempu, v bicím masokombinátu, ve zpěvu. Skladby Light´s Blood, 9th Episode jdou asi smrti nejblíž. Album mi však v mnohém svojí strukturou připomíná vynikající Francouze Monolithe. Je zde podobná pestrost, rozmanitost a vynikající nálada. Monolithe jsou víc doom, Jade utíkají k deathu, ale společné body tady nacházím. 

 

Poslech nesluší zarytým konzervám. Tady se nálada mění jako dubnové počasí. Někdy je lepší v klidu rozjímat, to když dlouhé instrumentální pasáže hladí na duši. Jinde je třeba poctivě šlapat vodu, abychom se neutopili v hluboké šachtě zoufalství. Tohle album se nebojí vybočit ze zavedených standardů a nedrží se připosraně osnov lidové školy umění. Kličkuje mezi různými nápady a ty pak umně propojuje v celek. Moc pěkné.




 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky