Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je jen velmi málo desek, kterým bych věnoval tolik energie, jako druhé desce Jednoho Kmene. A není to díky tomu, že by dílo bylo natolik neproniknutelné, že bych se s ním v batohu musel vydat do hor, vysoko nad poslední vesnice, no a tam rozjímat. Hledat skryté pravdy, pokoušet se pochopit neproniknutelnost kánonu umělcova. Opak je totiž  pravdou, nemusel jsem se ukrývat v lesích a pátrat ve svém nitru, tohle dostat pod kůži bylo docela snadné. A tohle je spíše než recenze svědectví o tom, že některé desky zanechávají následky.

Ten, kdo byl v té době bdělý a uvědomělý, už Jeden Kmen z minulosti zná. Recenzoval ho kolega Victimer, já jsem ho rozebral v samostatném článku, protože už prvotina bylo dílem vskutku ojedinělým.

Řečnická otázka bez postranních úmyslů: kolik znáte audio-vizuálních projektů z naší milované země, které mají silný koncept a jejich snažení by mělo hlavu i patu? Nemyslím koncepční desku, ale rozsah desky, knihy, video projekcí a živé show. Moc toho nebude, co? Natož, aby to bylo tematicky do fantasy či historie. Je jedno, zda to je dílo metalové, nebo folklórní.

Jeden Kmen se stali s první deskou audio-vizuálním projektem, kde muzika zpočátku především doplňovala vizuál. Byla dalším komunikačním kanálem seskupení, které vyprávělo obsáhlou předlohu mnoha způsoby. I proto byla první deska o dost jiná než ta, která mi dnes leží na stole.

Rozebírat zde prvotinu mi nepřísluší, to už udělal skvěle kolega, na mě je už jen srovnání. A to je velký kontrast. Nezkušenec by napsal, že nová deska tu první poráží ve všech směrech, že nové dílo je konečně pořádnou deskou. Já to ale vidím jinak, dal bych si na srovnávání větší pozor. Proč? Protože jsou to zcela rozdílné koncepty, s rozdílným přístupem. První deska byla skřetími rituály, ryzím šamanstvím, které muselo vyznít přesně takhle. Je zachycena skutečná syrová atmosféra, o kterou šlo především. Taková je i zachycena v knize. Chcete dospělejší tvorbu? Melodie, chytřejší kompozice? Potom jste první desku nepochopili. Máme poslouchat skřety, jejich šamany, praskání ohně. Myslíte si, že tihle by zvládli zkomponovat složité písně? Ne, vytratila by se s z nich ona síla, kterou ze sebe potřebují dostat ven. Mlha byla rytmus. Čistý tribalismus, instinktivní, záměrně ničím nekomplikovaný.

Druhá deska nevypráví o skřetech, Ctibor tentokrát přišel se starým příběhem o lišce, děvčeti a zimě (která nepřišla). Za výrazné grafické podpory (opět) Cyrila Ger Gaji tu vznikl velmi silný koncept, jehož zhudebnění si žádalo zcela jiný typ přístupu. Zde bych bez nadsázky řekl, že posloucháme českou verzi Selvikovy Wardruny, v mnohém bych se nebál přirovnání k Heilung. Když dnes děláte tribální muziku, která vychází částečně z folku a částečně z muziky severu (ale zde obohacenou nejen severskými nástroji), tomuhle srovnání se neubráníte. O nástrojovém složení a vzniku konceptu se ostatně kapela rozpovídala v rozhovoru, který dnes vychází společně s recenzí. A Jeden Kmen tahle srovnání ustojí.

Osobně poslouchám hodně world music projektů a folkovou muziku jako takovou už dobrých 30 let. Mám s čím a s kým srovnávat, no věřte mi, že je tahle banda i přesto pro mé uši jako zjevení. Jejich kompozice jsou výborné, až se mi nechce věřit, že tohle je první „písničková“ deska. Výborný zpěv (který se už blýskl na prvotině, ta ale nedovolovala větší zapojení sólově), velká škála nástrojů (jak se dočtete v rozhovoru, některé si kapela vyráběla sama), a především atmosféra a jistá osudovost. Tu lze nalézt především v předloze, kterou jsem měl od kapely k dispozici. Je krásné unášet se vyprávěním, i když ji posluchač má v „mezislovanštině“.

Jak desku s odstupem vlastně pojmout? Jak ji hodnotit? Je to především velký kompaktní celek, který má obrovskou sílu „účastníka příběhu“ unést hodně daleko. Asi až do míst, kam jej dokáže zavést jedině liška. A toho si velmi cením. V celkovém hodnocení se nechci slepě a snad naštvaně strefovat do míst, která jsem prostě nenašel. Dílo mi natolik učarovalo, obohaceno znalostí celého konceptu, že jsem dodnes pohlcen. Toulám se s liškou po mezích a nechce se mi vracet zpět, i když někdy musím.

A ano, tohle není až tak standardní recenze, protože už kapelu nějakým způsobem znám a nechávám za sebe mluvit emoce. O to víc je vidět, jak deska dokázala zapůsobit a jak moc si kapely a její snahy vážím. Tohle dát dohromady musela být dřina, jakou si ani nedovedu představit. Takže mě napadá… co třetí deska? S kytarami či bez? Už teď jsem si jistý, že to bude opět velká událost. Klaním se až k zemi.

// Rozhovor s kapelou čtěte zde.