Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S nadsázkou lze říct, že v roce 1992 nebylo těžké tvořit dnes již kultovní deathmetalová alba. Skvělých kapel byly spousty a kvalitní (a ve svém ranku inovativní) hudbu sekaly jako Baťa cvičky. Vedle zavedených průkopníků Morbid Angel, Death či Pestilence tu rostla silná armáda schopných dorostenců Dismember, Unleashed nebo Gorefest, kteří debutovali po devadesátém roce. K nim patřili i floridští Monstrosity. Nejednalo se o nějaká nedochůdčata, protože jinak by se nemohli mihnout v sestavách a méně / více ovlivnit zvuk kapel jako Cynic, Malevolent Creation nebo Cannibal Corpse.

Po dva roky starém demáči Horror Infinity se upsali Relapse, kde vydali sedmipalec Burden Of Evil. Ale tam se dlouho neohřáli a skončili ve stáji tehdy slibně se rozjíždějící firmy Nuclear Blast. A tak se zrodil debut Imperial Doom, který byl shodou okolností jednou z prvních čistě deathových nahrávek, přivážených do tuzemských prodejen v originálních verzích (tedy ne v licencích od Popronu). Spousta lidí se tehdy jistě rozhodovala, zda v regálech Prioru sáhnout po Imperial Doom nebo po dvojce Master. A spousta lidí také sáhla právě po zmiňovaných Monstrosity, protože obal prodává. A neprohloupili.

 Už jen geniální otvírák Imperial Doom je šleha a posluchač se dostává do spirály extrémně drsných, přesto šibalsky zaranžovaných, thrashově chytlavých skladeb. Vždyť co může být lepším důkazem než skutečnost, že si můžete vesele prozpěvovat refrény skladeb jako Horror Infinity, Definitive Inquisition nebo zmiňované titulní?! Zároven v té vší brutalitě nechybí melodie a jakási hitovost. Kytaristé Jon Rubin a přizvaný Jason Goble (někdy uváděný jako Gobel...tak nevím?) nás naporcují svými thrash-riffy za skvělé podpory slyšitelné Van Erpovy basy.

Hlavní tahoun a dnes už jediný původní člen, bubeník Lee Harrison, mne baví asi nejvíc. Jeho bicí nejsou z dnešního technicky vycizelovaného pohledu nejpřesnější, ale jsou živočišné, uveřitelné a dýchají člověčinou. Rozuměj: „Harrison není jako metronom“. Na rozdíl od dnešních nerálně přesných deathcoreových kulometů mu věřím, že tehdy to album nahrál a každá skladba mu dala pěkně zabrat. Navíc měl ránu jak z děla. Jak osvěžující poslech! No a tehdy sladký mladíček George Fischer, zvaný Corpsegrinder tomu všemu velí. Ten vás dnes už nemá čím překvapit – tedy jen a pouze kvalitou.

Co k albu ještě dodat? Že má CD verze jeden bonus navíc? Že Frank Mullen oplatil Corpsegrinderovi hostovačku na debutu Suffo? Že tohle album prostě jede, jede a nebere na nikoho ohled? A že obal kreslil tehdy „povinný“ Dan Seagrave?

Na následujícím, velice povedeném, ovšem posluchačsky již náročnějším albu Millenium (1996) se sestava z debutu už nesetkala a kdoví kde by dnes kapela byla, kdyby line-up vydržel. Každopádně je užitečné a rozhodně prospěšné si poslechnout začátky dnes už-ne-tak-výrazné kapely, která asistovala u sepisování deathmetalové historie.