Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vzhledem k tomu, že se věnujeme nové skupině, sluší se ji představit. Předpokládám, že jméno tvůrčího mozku, zpěváka, příležitostného bubeníka a klávesáka, Spellbounda, znalcům francouzské scény nebude neznámé. Některým jeho projektům jsme se na Echoes už věnovali. Za všechny můžu jmenovat středověké blackoše Aorlhac, ke kterým se čas od času vracím. Ale zpět k recenzované nahrávce a Spellboundově nové skupině Jours Pâles. Ani jeho spoluhráči nepatří mezi úplně neznámé umělce. Někteří se spolu se Spellboundem objevili v zajímavém projektu Asphodèle hrajícím v rytmu post/blacku, ve kterém se mihli rovněž lidé z Anorexia Nervosa, Peste Noire nebo Amesoeurs. Jejich jediná deska nesla název Jours Pâles. Předpokládám tedy, že by kapela stejného názvu mohla být pokračováním Asphodèle, byť se jedná v podstatě o zcela odlišnou muziku. V mezinárodní sestavě nalezneme třeba Jamese Sloana z Grave Light nebo Uada či Christiana Larssona (Asphodèle, Shining, Svart…). Je zcela evidentní, že taková parta je schopna vytvořit zajímavou muziku. Jejich výsledku v podobě Éclosion se nyní podíváme na zoubek.

Jours Pâles vsadili na depresivní, melodický post/black, který se netopí v beznaději, ale nahazuje melancholickou, avšak razantní náladičku. Často jsem si při poslechu vzpomněl na devadesátá léta, kdy se v blacku objevovaly mimo jiné také gotické nebo doomové vsuvky. Kdy tempo skladeb nebylo nasypané, ale dost se pracovalo s variabilitou a gradací. Zvuk nahrávky rozhodně není špinavý a nepřístupný jako mnohé z tohoto ranku. Ani zpěv nepatří mezi ty uvřískané. Ostatně, kdo slyšel Spellbounda zpívat v některém jeho projektu, udělá si jistě obrázek sám. Ač jsem se při čtení názorů na styl Éclision ušklíbal nejvíce v momentě, kdy se jeden posluchač rozplýval, že z desky čiší duch starých Rotting Christ, postupně jsem se přistihl, že občas staré draky z Éclision slyším a že mi to nevadí. Nejvíc v Le chant du cíne, která svojí majestátností, nasekanou doprovodkou a tesklivou sólovkou nad ní nechává na staré umění helénských démonů vzpomenout docela často.

Zmínil jsem kytarový dialog a klidně jej zdůrazním. Kytarové souboje posluchače doslova vtahují do děje posmutnělých, avšak dostatečně ostrých kompozic. Basa, jak se na podobné kapely sluší a patří, se bez váhání vydává na sólovou cestu. Bicí nejsou ničím výjimečné, ale rozhodně neškodí svým diletantstvím. Mně neznámý Phalène dokonale chápe podstatu jednotlivých kompozic a nebojí se buď ztišit, jak se můžeme přesvědčit např. v písni Eclamé s hostující Lilas Dupont (Silhouette). Tady jsem si vzpomněl zejména na geniální a nedostižné Amesoeurs.

Dá se říct, že album graduje. Začíná nenápadně šedivou Illunés, ale postupně se rozjíždí do nečekaných krás. Titulní skladu rozjitří kouzelná vyhrávka navazující na předchozí Eclamé, aby se po chvíli rozvířila v emotivním reji. Kdo si libuje v melancholii a mnou jmenovaných kapelách, myslím, že by neměl váhat a Éclosion si pustit. Už teď se těším na další album, které doufám, že bude a že využije svých kladů a vyrazí mi dech. Potenciál cítím.