Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Očekávaných návratů a splněných přání je každý rok pořád dost na to, aby se člověk radoval a přitom si popřemýšlel, co za tím konkrétním mohlo stát. V případě zmrtvýchvstání Akercocke mě však podobné druhy spekulací obchází velkým obloukem. Tak velkým, že je neumím vnímat, natož vstřebávat. Akercocke jsou totiž milášci! A jako takoví mně činí radost jenom tím, že se po dlouhých deseti letech rozhodli pro nahrání nového alba, nehledě na to, jaké by mohlo být a v jakých detailech by se mohlo nechat formovat.

O detailech to u Akercocke je i není, jak se to vezme. Ve své podstatě hrají v práci s extrémním nádobíčkem kapely velkou roli, protože zrovna ona je hodně silná v exkluzivním vyštelování skladby v něco více, než je běžný zážitek. Opravdu hodně silná. A jsou to právě ty detaily, co jinak dobře vedenou píseň povyšují na vyšší proces, ze kterého jde husí kůže a nebo taky jen obyčejný úsměv uznání. Nad tím, jak je to vlastně prosté a přirozené. Je to tak, člověk má někdy pocit, že Akercocke jen povyšují jednoduchou hravost na progresivní šprým, nikoli složitý a už vůbec ne neuchopitelný. Zkrátka na něco, co si vychutnáte. Hudba této kapely je extrémní, ale přitom vnímavá a po stránce přijatelnosti vřele vítaná do domácnosti metalem krmených usedlíků. Laskomina, které se při správně voleném podávání nepřejíte. Přehnané šperkování není Akercocke vlastní, takže z tohoto úhlu pohledu to o detailech naopak není. To ohromení přijde samo a nenásilně, není v pozpátku přehrané stupnici a super těžkých zadáních. To vůbec ne. 

Je to krev a maso, živý a pulsující organismus, ne strojařina a vzorečky. Je to přirozenost v ukázkové podobě. Vypíchnout jednu z dosavadních šesti desek kapely by možná šlo, ale nechci to teď dělat. Záleží na konkrétní náladě a každá tu svou určitě má. Sám možná lehce nadržuji postaršímu plivání do tváře neprocitnuvšího nebožáka, který smeten okultismem propadl magii a navždý hlásá: Choronzon!, ale zároveň to není něco, co by mělo upozadit další alba. A novinka? Stačilo pár poslechů a zase v tom lítám. Znovu se odehrává, co s Akercocke vždycky. Počáteční malá nedůvěra byla po druhém či třetím přehrání proměněna v narůstající nadšení a do zblbnutí trestané tlačítko repeat dostalo co proto.

Jako by to nikdy nezabalili a jejich příběh nikdy neskončil. Nehledě na název alba, který má symbolizovat přínos kapely jako takové a znovu si zjednat pořádek v po okraj naplněné lahvince jedu a provokací. Jak dobře víme, ne vše je opravdové a hodné zmínky. To se ovšem netýká Akercocke, ti opravdoví jsou! Renaissance In Extremis je albem, které umí růst každým poslechem, protože postupně odkrývá další a další tajná zákoutí ze své do ruda i černa zabarvené zahrádky. Plody jsou i po letech velmi chutné a stačí je jen utrhnout.

Tak jako jsem nechtěl vypichovat jedno z alb diskografie kapely, nebudu prstem ukazovat ani na tu kterou skladbu z novinky. Každá má svůj osud ve svých rukách a každá přitom drží basu a hlavně linii s těmi dalšími. Tu se sklouzne k barvitému dumání nad povědomým putováním ve svém rodném kraji, někdy se probudí duše ďábla a když na to přijde, je tu chvilka i pro nové prvky a možná řešení. Ale těch opravdu inovativních je jen málo. Vše je hodně pocitové a živočišné, a tak to mám v souvislosti s Akercocke rád. Jde hlavně o to, že se vrátila kapela s velkým K a to ve formě, kterou si stojí za to užívat. Já si tedy užívám plnými doušky a nemíním s tím jen tak přestat. Akercocke - návrat, který se sakra povedl!