Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Junon - The Golden Citadel of the Astral Sphere

JunonThe Golden Citadel of the Astral Sphere

Victimer5.6.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Dobrý debut, který ukáže disonanci black metalu v širším rozlišení.

Každá další návštěva coby kontrola nově zavěšených přírustků ve sklepení italského labelu I, Voidhanger Records skýtá pokaždé nějaká ta nečekaná setkání. Vedle pár prověřených a opakujících se souborů se tady velmi často objeví nová, většinou umouněná či přímo vyjevená tvář, kterou je třeba podrobit podrobnějšímu průzkumu. Některé takové velmi překvapí, další minimálně zaujmou s jistou nadějí do budoucna, a jak už to u této podzemní firmičky bývá, najdou se i takoví, od kterých beru velmi záhy kramle. Míra vyšinutosti překročí mé hranice vkusu a nerozumíme si. Jinak mám tento agilní market rád a otravuji v jeho chodbách dosti často. Zvědavost vítězí a chuť poznat ty nové, a snad i neotřelé tváře stejně tak. A mezi takové patří i německý blackmetalový projekt Junon. První poslechy zaujaly, přerostly v poslechy trvalejší, až jsem se dostal do bodu ano, tohle bych rád zmínil na Echoes.

 


Junon je jednočlenný projekt, přesněji one-woman projekt. Ano, z podzemní krypty vylézá dívka a její první počin můžeme počastovat jako směs psychedelického a avantgardního black metalu, tedy takového, který se přesně hodí do stylového rozpětí I, Voidhanger Records. Počítejme s důrazem na disonanci, chorou podzemní kreativitu s náběhy na orchestrální témata, hnusně afektované pudy a naopak nepočítejme s hlasitou neposlouchatelností. Vůbec nějvětším plusem nahrávky je její zdánlivá tichost a zvuková pokora. Sound je zavrtán ve zhnilé dužnině a pokud chcete slyšet více, dejte prostě volume doprava. Co se týká zmíněné orchestrace, potkáme se s ní pouze u vokálu. Madam jej neustále přepíná a její rozsah rázem stojí za pozornost. Sípe, kleje, hrdě se dme a také hodlá operetně vzplanout.


Je dobré vědět, že i přes všechen prioritně diso-blackově orientovaný materiál jde o velmi variabilní album. Junon není cizí melodická či vzletnější norma, ani ryze vzteklé a dřívím posypané odpornosti. Samotný poslech není něčím záludným, zprvu ani překvapivým a až postupně odkrývá své skryté vlohy, záměry a možnosti. Gró nahrávky spočívá v její rafinované rozlehlosti, která je jinak pevně zakotvená ve své zvukově neústupnosti. Zkrátka nic okázalého, ale naopak přikrčeného v rohu jako pokoutník. Něco co nás neohrozí, ale rádi to nevidíme. Navíc, když se po čase rychle rozběhne nečekaným směrem. Debut Junon neplyne jedním směrem, ale ukazuje svůj rozsah. Svou neotřelost a schopnost vnímat blackové podzemí ze svého úhlu pohledu. Zprvu nenápadně, potom se zvýšenou zvědavostí.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/junon.jpg


Všechno zmítání, odříkání a znovu povstání naplno vyzní v poslední skladbě Dolorosa. Ve vyloženě avantgardním, ale ne moc těžkém soustu promítajícím v sobě veškeré dosud ukryté nuance jít se vším ještě dál a hlouběji. Co z toho plyne? Byla to až moc velká výzva, nebo jen definitivní otevření další branky made in Junon? Spíš to druhé. Skladba zní místy groteskně jednoduše a přitom ne úplně blbě a zachová si své černé já. I přes všechny excesy, další operetní chvilky atd. Ale stejně tak otevře téma, že se zdá, že pohár už přetéká a chuť to utnout mohla příjít dříve.


Celkový dojem ale nepadá, smysly jsou stále ve střehu, ovšem...  Je to celé nic moc? Uff, spíš moc než nic, ale je pravdou, že vítězí ta prvotní chuť vše poznávat a dostat se do fáze, že nic nebylo marné, umělecky zakrněné, nebo až moc rozšafné. Spíš jsme u jisté formy naivity spojené s ne úplně vypilovaným projevem. Logicky, vždyť debutujeme a vše máme před sebou. Verdikt je takový, že jsem vlastně rád a spokojen a těším se na příště. Junon je markytánka i panovnice. Ochotná pomocnice na okraji čtvrti i dáma na úrovni. The Golden Citadel of the Astral Sphere není debutové album jako hrom, ale určitě příslib do budoucna, který si hodlám pamatovat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky