Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Yes - Relayer

YesRelayer

-krusty-2.10.2015
Zdroj: LP
Posloucháno na: TECHNICS SL-D3 / JVC AX-70
VERDIKT: Až se bude blížit definitivní konec naší civilizace a bude třeba zachovat pár uměleckých klenotů vystřelením do nekonečného vesmíru, schovejte místo na poličce pro tohle album.

V roce 1974 už byli YES velkou kapelou. Měli za sebou perly jako „The Yes Album“, „Fragile“, ale hlavně „Close To The Edge“ – což byla alba natolik úspěšná a revoluční, že z nich kapela, řečeno s trochou nadsázky, vyžívá dodnes. Ale YES za sebou měli také dost personálních rošád. Odešel bubeník Bruford, přišel White. Odešel kytarista Banks, přišel Howe. Odešel klávesista Kaye, přišel Wakeman. Odešel Wakeman, přišel Moraz… A navíc měli za sebou megalomanský projekt „Tales From Topographic Oceans“, který byl možná v konečném důsledku nabubřelejší než bylo zamýšleno ... a tím i hůře zkousnutelný. Čtyři veledlouhé kompozice byly prostě asi příliš veliké sousto, přestože „pouhé“ tři megaopusy z alba „Close To The Edge“ se snad díky jejich vzdušnosti a hitové propracovanosti z hlediska historie dočkaly úspěchu výraznějšího.

 

Osiřelá skupina stála na rozcestí. Už bez klávesového kouzelníka Ricka Wakemana (kterému sólová kariéra přerostla přes hlavu) se vydali tak trochu o pomyslný krok zpět. A přesto je album „Relayer“ výrazným a velice odvážným skokem kupředu. YES se vrátili k třípísňovému konceptu, který tak zafungoval před dvěma lety. Přesto ale nové tři kompozice nemohou působit rozdílněji. Možná se YES nechali až příliš ukolébat éteričností předchozího monstrprojektu „Tales From Topographic Oceans“ a prostě přišla chuť si zase pořádně zařádit. Možná to bylo příchodem Švýcara Patricka Moraze za baterii kláves ... kdoví. Každopádně tady máme možná nejavantgardnější a nejtvrdší a nejodvážnější album. A také nejpodceňovanější...

 

relayer lineup

 

Středobodem celého alba je téměř dvaadvacetiminutová kompozice „The Gates Of Delirium“, která opravdu není songem, písní, popěvkem ... tady je nutné užít pojmenování „kompozice“. Pozvolný rozjezd ještě evokuje „topografické“ období, ale s přibývající stopáží energie skladby graduje a nezřídka zaslechneme YES v jejich nejtvrdších chvilkách (pokud jsme ochotni si připustit, že tvrdost není o zkreslených kytarách). Textově se nechal zpěvák Jon Anderson inspirovat Tolstého knihou „Vojna a mír“ a válečná vřava je uprostřed skladby vykreslena basou a bicími téměř reálně. Při nahrávání bylo do „The Gates…“ zakomponováno také veliké množství speciálně nasnímaných industriálních zvuků (plechy, části karoserií aut...). Skladba vrcholí vpravdě neartrockovým lomozem, ale jenom proto, aby se díky Howeově kytaře jako chameleón přeměnila v závěrečnou Andersonovu část „Soon“, která patří k melodicky nejsilnější momentům tvorby YES. Přichází usmíření a bitevní pole je opuštěné...

 

 

 

Druhý chod „Sound Chaser“ patří k nejkontroverznějším položkám v diskografii YES. Prapodivná, ale spíše podivuhodná devítiminutovka je jako obal alba. Chladná, šedivá, studená, mísící vlivy jazzrocku a industriálu. Geniální a zároveň pro spoustu profesorsky naslouchajících posluchačů odpudivá věc. Skladba se spoustou stop-timeů, partyzánských výjezdů Howeových šesti strun, které nejsou ani v nejmenším srovnatelné se Satrianiho precizností, Vaiovým zvukem a Gilmourovou laskavostí… ovšem ani ne s hendrixovskou nedisciplínou. Howe je svůj a jeho kytara řeže, rdousí, kouše kolem sebe a popírá.

 

Závěrečná „To Be Over“ je překrásným usmířením se s posluchačem. Opět musím zmínit Howea, který svým nelogicky pravidelným úvodním motivem vyčaroval pohádkovou atmosféru a představa pětice cestovatelů ve člunu, brázdícím poklidné vody tropické pralesní řeky, je přímo hmatatelná. Skladba plyne jako ta líná řeka a posluchač míjí hudební motivy stejně intenzivně, jako cestovatel pobřežní scenérie.

 

„We go sailing down the calming streams, drifting endlessly by the bridge, to be over, we will see, to be over…“  

 

relayer nosiče

 

Album „Relayer“ patří právem nejen mezi nejlepší alba YES, ale rozhodně patří do zlatého fondu opravdového art rocku, či chcete-li progu. V roce 1974 totiž progresivní hudba opravdu vznikala a nejen otrocky papouškovala. Za zmínku stojí rovněž výtečný Andersonův vokál, doplňovaný zbytkem kapely. Nemohu neocenit chytře vymyšlené Squireovy basové linky. Z hlediska rozebírání jednotlivých instrumentálních výkonů je vlastně veliká škoda, že se jedná o jediné album, na kterém zaslechneme v sestavě klávesistu Patricka Moraze. Jeho (nejen) jazzrockem načichlé motivy, vyhrávky a plochy jsou jedním z nejdůležitějších důvodů, proč zní sedmé album YES tak, jak zní.

 

Po albu následovalo turné v diskutabilních kulisách, kdy nad bicí sadou viselo cosi jako obrovský rejnok. Zlatá éra art rocku! „Relayer“ byl ale potom dlouho koncertně opomíjen. Částečně je to pochopitelné, poněvadž přišly úspěšné roky okolo alba „90125“ a mimo to hitůvek z let minulých bylo i tak nepřeberně. Až na živém záznamu „Yes Symphonic“ (2001) je ke slyšení „The Gates Of Delirium“ ve skvostné symfo-verzi.

 

celý obal

 

„Relayer“ je chladnější, odlidštěný, ale možná zajímavější následovník (zasloužile) profláknutého klenotu „Close To The Edge“. A v jeho prospěch hrají všechny tři, diametrálně od sebe odlišné skladby, zasněný Deanův obal se dvěma jezdci, putujícími podivně šedobílou krajinou ... do které se během poslechu dokážete snadno v představách přenést.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Pekárek / 6.10.15 11:54odpovědět

Moje první album Yes, s nímž jsem se seznámil až cca v roce 1997. Nikdo mě před těmi, tehdy už, páprdy:) nevaroval. Výborná recenze. Podepisuji. Naprostá jedičnost, Umění a skvělá muzika k tomu.

--eR-- / 2.10.15 8:46odpovědět

Velmi potěšující pozastavení :-)

Jirka D. / 2.10.15 7:35odpovědět

Výborná deska a neskutečná odvaha vydat něco takového. V dnešní době si neumím představit, že by rozjetá kapela přišla z ničeho nic s něčím takovým a label ji nevyhodil hned mezi dveřma. Název The Gates Of Delirium nemohl být výstižnější....

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky