Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Člověk je rád, když se na domácí scéně děje něco zajímavého a tím líp, když jde o událost plnou skutečného umění, které se z některých částí hudebního světa zvolna vytrácí. Kalle opět dokazují, že pro vybuzení silných citů nemusí hudebník být největší lev ve výběhu. Svým rozvážným klidem nastavují zrcadlo světu v křeči. Letní nahrávka s podzimní atmosférou vyniká vkladem autorské dvojice, která reflektuje své unikátní skladatelské i životní zkušenosti. Po vzoru magického realismu prolínají skutečnost s fantazií v uhrančivý slowcore hudební proud.

Duo vybavené kytarou s efekty, klávesy a mikrofonem ve třech skladbách doplnil hostující bubeník, Jiří Bendl, který dobře mířenými údery vkusně vystihl potřeby kompozice. Zastřený hlas a příjemně zkreslená kytara ve dvojce Breath On připomíná vypjatou atmosféru skladeb Chelsea Wolfe. Kde rytmiku neudávají klasické akustické bubny, přichází ke slovu samplované syntetické zvuky bicího automatu. Při větším důrazu na trip-hopové prvky by vznikala zajímavá paralela k tvorbě britských Portishead. Pozornému posluchači neunikne decentní baskytara v pozadí, která je postradatelná pro živou prezentaci, ale studiové nahrávce dodává pevný spodek a prohlubuje poslechový zážitek.

Po zvukové stránce dělá album dobrý dojem díky slušnému dynamickému rozsahu, který takto komorní muzice sluší. Jasně čitelný zvuk elektrické kytary si tu podává ruku s nakřáplým crunchy zkreslením. Kontrasty nabitá sedmička Path představuje obě tyto polohy. Určitá dynamičnost je přítomná i po kompoziční stránce. Jednoznačnou převahu zasněných a zadumaných pasáží tu a tam prozáří paprsek světla a naděje jako v klávesy podbarvené šestce Goddess. Obdivuhodnou práci s nástroji a zvukem doprovází vynikající vokální přednes.

Kalle jsou jedním z těch sympatických projektů z jejichž tvorby je cítit ryzí emoce a také něco, co bych označil za nadčasovost. Časový test bývá stejně nemilosrdný, jako neomylný a něco mi říká, že Under The Black Moss v jeho zkoušce obstojí. Zvuk nepodléhá žádným pokřiveným trendům doby a skladby jsou komponované s důrazem na dobrý základ, co zafunguje i v čistě akustickém podání. Instrumentace a vokál hrají na osobitost, což je v hudební produkci jedna z nejvyšších karet. Deska již tradičně vznikla ve vlastní režii od nahrávání až po mixáž. Lesk masteringu skladbám dodalo pražské studio Golden Hive, stejně jako u předchozí desky Saffron Hills (2017).

Hudební album v duchu původní filozofie není jen kolekcí singlů, ale společně fungujícím celkem, který má cílevědomě směřovat k pointě. Tenhle přístup je tu znát. Je v jednotném výrazu, který i přes minimalistický přístup umí být poměrně pestrý. Je v uspořádání skladeb a dobré práci s dynamikou hudebních emocí. Je i na úrovni intuice, kdy prvně slyšíte poslední tóny závěrečné skladby a víte, že po nich nastane ticho a prostor k rozjímání. Přesně takhle funguje devátá The Red Lake s hutným kytarovým outrem. Kalle nejsou v čele domácí alternativní scény omylem, svoji pozici drží právem zkušených autorů a upevňují s každou další nahrávkou.