Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poslední věta mojí recenze na minulé album Live From The Room zněla: Kalle opravdu stojí za pozornost. A to je tvrzení, za kterým si i s odstupem bezmála čtyř let stojím i tentokrát. V rukou držím nástupivší desku Saffron Hills a mám za sebou odkoukané a odposlouchané dva koncerty tohoto dua. Mohl bych samozřejmě připočíst i poslech a návštěvu koncertů Nod Nod i Veena, ale ty nechme nyní stranou. Novinka je totiž čerstvá a náležitě smyslná.

Na adresu Kalle padlo už nespočet superlativ napříč hudebně publicistickými informačními středisky, mezi které si dovoluji počítat i samotné Echoes. Nejedno vysoké mínění o kapele padlo i z mých úst a stojím si za tím dodnes. Dokonce bych řekl, že novinka Saffron Hills mi padla do noty ještě více a rychleji, než její liškovitý předchůdce. Liškovitý říkám proto, že obal desky i pozdější grafické varianty spojené s kapelou zdobí výjev lišky. Ani dnes se od lesních tvorů nevzdalujeme a na obale můžeme vidět malou silueta rysa… tedy zda jsem toto zvíře identifikoval správně. Právě tento rys je do obalu LP desky vyražen stejným způsobem, jakým byl vtištěn i motiv LP desky minulé. To hezky prolíná obě alba a jde o jakýsi poznávací prvek skupiny samotné. Kolem lesní fauny se nemotáme jen tak náhodou, propojení Kalle nabízejí i ve floře. To proto, že uvnitř bookletu, lépe řečeno na vloženém listu LP edice, je velká fotografie lesa. Ta působí zvláštně uklidňujícím dojmem a líbí se mi její pojetí, jelikož evidentně nejde o fotku z digitálního fotoaparátu na paměťovku, ale o klasický snímek na film. Nebo se alespoň nějakými grafickými úpravami podařilo tento dojem vykreslit. Ale dost bylo povídání kolem hmotného, věnujme se raději tomu neuchopitelnému – hudbě.

Pokud volně navážu na předchozí povídání, zmínil jsem fakt, že mi deska sedla lépe a taky motivy lesa. Tak předně ten les z desky necítím vůbec, prostě mám dojem, že nálada je někde jinde, než bych v lese očekával. Ale možná by pomohlo si jí dát do sluchátek a nějaký hvozd překročit. Ale více mi sedí domácí pocity, uzavřeného obydlí a vlastní vyrovnávání se s rozličnými emocemi. A právě proto mi ta deska přišla pěkně do noty. Kalle si víc hrají s aranžemi, zakomponovali jemný nádech klávesových podkresů a i beatové linky se objevují častěji. Co však svazuje vše dohromady, jsou úžasné melodie a jednoduchost se kterou jsou předkládány. Právě v tom spatřuji hlavní silnou stránku kapely – jednoduchá a účinná kompozice. Když pak připočteme intenzivně prožitý vokál, dostáváme atmosféru, která prostě musí s posluchačem něco udělat. Tedy za předpokladu, že desku posloucháte naplno a ne jako nějakou kulisu.

Z vlastní zkušenosti přidávám poznatek, který mi u jiných nahrávek takový problém nedělá. Zkrátka, když potřebuji desku vypnout a jít někam pryč, nemám s tím zas tak velký problém. U Kalle je to ale jiné, ještě se nestalo, že bych dokázal byť jen jednu stranu gramodesky vypnout dříve, než je jí předurčeno z Loděnice. To proto, že jsem nenašel sílu utnout onu jedinečnou esenci zvláštního rozpoložení, které se mi při poslechu dostává. Já vlastně při poslechu alba ani nedokážu moc dělat něco jiného, než jen sedět a soustředit se. Nechat se unášet na vlnách snových melodií s rozličnou emotivní povahou. V jednu chvíli jde o tajemno, jinde zas o křehké teskno, vše ovšem spojuje pronikavý zážitek s nepopsatelným fluidem. Kalle zkrátka nejsou jen o hudbě, jsou i o pocitech.

Na druhou stranu se nebudu divit názorům, že na desce vlastně nic zvláštního není, že je obyčejná a dokáže ji jistojistě převálcovat i nejedna charismatičtější konkurence. Ano, s tím se dá bezpochyby souhlasit. Ale tady přece nešlo o vytvoření nějakých silných dojáků, nějakých skladeb, při kterých potečou slzy, všichni se budou družit a padat si kolem ramen. Ne, tak to vážně není. Tady jde o čistou přirozenost, o to, co autoři zrovna cítí a chtějí předat dál. A právě ta autentická a ničím nepřikrášlená a uměle dotvářená nálada je mi vlastní. Dokážu se do alba ponořit, aniž by mi to někdo nakazoval. Možná za to může právě ta jednoduchost a svým způsobem obyčejnost nahrávky, protože ji dělá osobitou. Lépe se pak dokážu ponořit do jednotlivých melodií jako Forgiven, Birds nebo Shadows, což jsou mimochodem nejsilnější momenty téhle desky. Takže ano, lze desku zařadit do průměru (nebo lepšího průměru chcete-li) s tím, že je vlastně obyčejná a její přínos do hudebního světa není významný. Klidně vám dám za pravdu, ale pro mě osobně jde o materiál, který roste, u kterého cítím tu upřímnost, svobodu a přirozenost, nic prvoplánového. A právě proto dávám víc, protože ten potenciál je veliký, navzdory vlastní přímočarosti. Prostě se mi líbí ten hlas, ten zvuk, ten způsob projevu Kalle. Je jen na každém, jak se k desce postaví.