Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nové album ostravské female kapely Kapriola přišlo na svět po krátkém období klidu a nějakých personálních obměnách v sestavě. A taky přišlo do naší redakce s nejistým dotazem, zda hudebně zapadá do našeho záběru. Ostatně kapely uvedené v „podobných“ na jejich bandzounu (Arakain, Dymytry, Doga, Alkehol) naléhavost téhle otázky prohloubily poměrně zásadním způsobem...

Tamtéž dohledáte neurčité a široké žánrové zařazení mezi hranice rocku a metalu, pod čímž si v případě této kapely představte spíš rock se silnou melodickou složkou a ten metal schovaný za sem tam se vyskytujícím ostřejším efektem na kytaře či svižnější pasáží. Český bigbít? Přibližně tak. Hard rockový základ, pár střízlivých výpůjček z hevíku a ve výsledku ani ryba ani rak. Vlastní výraz nehledejte a na hudební progres zapomeňte rovnou.

K prvním dojmům připojme i ty z obalu desky, který má svým téměř až surrealistickým motivem asi vystihovat název desky (nebo ne?) a který budou muset ocenit jiní. Fakt se mi nelíbí. A dojmy ze zvuku, u něhož se zastavím detailněji. Po celou hrací dobu alba do uší bijí dvě skutečnosti, které spolu - troufám si tvrdit - úzce souvisí. Tou první je na můj vkus příšerný zvuk bubnů, které prošly přes nevím jaké filtry a kterým ze skutečné podstaty zvuku bubnů nezůstalo skoro nic. Asi to znáte, takové ty plastikově mlaskavé údery, zde navíc nepříjemně vytažené a v přechodech působící vysloveně traumaticky. Druhým problémem je neskutečně sterilní a rádoby moderní produkce, která v sobě odráží studiový software, ale určitě ne ducha a osobnost kapely. Jedním slovem - produkt. K nepřežití.

Pokud to až doposud vypadá, že jsem k desce přistoupil už z principu a od začátku zaujatě, není tomu tak, to jen pozitiva se hledají těžko. Zvlášť když si jako první věc pustíte dva zveřejněné klipy - skladby Všechny moje tváře a Nezapomínám - z nichž není tak úplně jasné, co přesně se holky snaží prodat. Bohužel celková stylizace kapely je podobná jako u Manowar, jen namísto mužského zneužívá ženský princip, ale ve výsledku míří stejně nízko. A to nepíšu z pozice puritána (to fakt nejsem), ale pouze z pozice fanouška, který si myslí, že chytrost, nadhled, vtip a nápad se s rockovou, potažmo metalovou muzikou nijak nevylučují.


Skladatelsky album žádný průšvih není a většina skladeb má jasnou, i když stále stejnou a nijak nápaditou strukturu. Rychlejší střední tempo dává písním energii (místy velmi slušnou - Cesty), nijak zásadně se nezpomaluje a v podstatě nemám problém s představou, že někde na fesťáku bych podobnou produkci chvíli poslouchat vydržel. Problém bych měl pouze s hlasovou polohou zpěvačky, která podle mého nemá dostatečné charisma a razanci pro rockovou muziku a svými pokusy o emoční projev mi připomíná patos zpěvaček populární scény druhé a horší ligy. Zjevné limity hlasového rozsahu mi v podstatě nevadí a pokusů především ve výškách je naštěstí méně než málo. Naštěstí.

Ostatně těch pokusů není moc ani na jiných frontách a jejich občasné zjevení se (například kytarová sóla, instrumentální přemostění ve skladbách atp.) jen vytváří další důvod pro to zůstat v mezích prověřeného standardu. A někde tam se Kapriola pohybuje - nevýrazné tvrdě-rockové písničkaření, trocha hezkých melodií, pár zapamatovatelných refrénů (místy dobrých, místy za hranicí vlezlosti - Ona je démon), pár tvrdších riffů, kopec emocí a ještě větší kopec pózy. Pod povrchem je bohužel prázdno.