Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hledal jsem a nenalezl. Recenze na zatím poslední album depresivních bardů Katatonia nazvané Night is the new day tady chyběla a jsem rád, že můžu říct „až doteď“. Abych nepůsobil tak úplně neaktuálně, nevrátím se dnešním povídáním až do listopadu 2009, kdy tato deska vyšla poprvé, ale zůstanu pevnýma nohama v letošku, v roce, kdy i Katatonia (potažmo tvůrčí duo Renkse & Nyström) slaví dvacet let fungování. Sfoukněme svíčky na dortu, utřeme slzu dojetí a pojďme se podívat za muzikou.

Zmíněné album vyšlo v reedici opravdu rychle, důvody neznám a ani nemám potřebu po nich pátrat. Každopádně jsem si jej pořídil, neb edice první mi chyběla a tak nebylo moc co řešit. Co nového? K původnímu rozsahu 11 skladeb se přidružily čtyři další, bonusové (v podstatě již dříve vydané na EP The Longest Year) a rovněž artwork doznal mírných změn, ovšem v rámci původně nastavených odstínů. Temná postava v kápi na pozadí temném vás bude provázet celým poslechem. Pěkné.

Album je otevřeno hitovkou Forsaker a nevím, proč se nemůžu ubránit dojmu, že úplný začátek a několik dalších fragmentů skladby nemá daleko k nu metalové rytmice; skoro jako kdybych poslouchal Korn ve své klasické éře. V podstatě se jedná o jednu ze svižnějších a v prvním dojmu naléhavějších skladeb alba, kterých nám tentokrát Katatonia nadělila podstatně méně. Snad bych přidal pátou Liberation nebo desátou Day and then the shade. Tahle deska vůbec plyne poklidněji, více melancholicky a zamyšleně než dřívější alba. Nástroje nemají tak často touhu žít vlastním životem a najdete vícero chvil, kdy pouze dotváří pevný základ a melodickou linku pro Renkseho zpěv. Občas jako bych měl dojem, že tato nahrávka je jednou velkou osobní zpovědí právě frontmana, jeho vlastním příběhem sepsaným do not a textů (i když na některých skladbách se autorsky podílel i kolega Nyström). Texty vůbec by vydaly za samostatné povídání, mohli bychom společně pátrat, nacházet správné otázky a odhadovat odpovědi. Pročítání bookletu není snadnou záležitostí, jen sám Renkse asi přesně ví, co se mu v danou chvíli honilo hlavou.

Pravda ale je, že jeho myšlenky jakoby vešly i do nálady nahrávky, do hudby samotné. Jestli jsem v úvodu zmínil spíše svižnější a hitovější skladby, doporučuju hledat spíše v poklidných částech desky, kterých je vícero. Krásná skladba se skrývá pod názvem Onward into battle, navenek působí sice hodně skromně, ale krásné podbarvení klávesami a lehounkou, chvějící se kytarou z ní dělá snivou romanci. Podobné pocity mám i ze šesté The promise of deceit, jakoby Katatonia přestávala naplňovat slovo depresivní a střemhlav se vrhala do melancholie a smutku. Moje dojmy násobí Renkseho projev, pozvolný, mnohdy plynoucí jen velmi zlehka ze slova na slovo.

Když bych měl svůj poslech shrnout do nějakého jasného závěru, budu mít na věc asi dva pohledy. Na jedné straně jsem touto deskou zaujat pro její niternou a hlubokou atmosféru, která se velmi blíží hudební filosofii zvané doom. Tohle Katatonia opravdu umí, jde jí to dobře a neupírám ani píď. Na druhé straně nelze nevidět jistou šablonovitost některých skladeb, kompozičně uchystaných podle stejného scénáře, což by snad mohlo budit dojem, že už to Renkse krájí jak housky na krámě. Především v druhé polovině desky hryže tento dojem obzvláště silně a situaci zachraňuje až poslední skladba Departer, na níž se podílel i vokalista Krister Linder (Enter The Hunt) a nutno uznat, že vynikajícím způsobem.

No a na závěr bych měl rovněž smazat dluh, který se týká bonusového materiálu obsaženého právě na oné reedici. Skladba Ashen je novinkou tak napůl, neb byla již obsažena na původní edici desky určené pro domácí, tedy švédský trh. Dojem z ní je spíše rozpačitý, nesedí mi do konceptu alba a svým způsobem se hodně vymyká. Následná Sold heart má hodně niternou atmosféru, skoro tíživou, řekl bych. Hudebně je trochu jinde, ale zaposlouchávám se rád. Poslední dvě skladby jsou takové mixy dvou písní ze základu desky a nemám problém zastavit přehrávání před jejich začátkem. Tož tak.