Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dávno tomu, co jsem kapelu objevil a přijal za svou. Nostalgii probouzí každá další nahrávka a posílá mě zpět do nultých let, kde to pro mě začalo. Letošní novinka s nejdelším názvem v kapelní historii způsobuje především rozčarování a je všechno jen ne úderná. Chybí tu tlak a tah na branku, nemluvě o emocionální svěžesti. Z mého pohledu švédský kvintet rezignoval na zajímavý vývoj směrem dopředu a jen přebírá dávno vytěženou hlušinu. Je to bezpečná cesta, jak oslovit nového nenáročného posluchače, co nepamatuje dřívější slávu a lesk značky Katatonia.

Na druhou stranu je potřeba uznat, že si kapela drží svůj standard v podobě nabroušeného zvuku s výbornou produkcí, jakou od podobného jména očekáváme. Zvuk vás obejme a pohladí, je energický i dynamický. Jonas Renkse jako vrchní impresario, který nikdy nevynikal velkým hlasovým rozsahem, se moudře drží svého kopyta a prozpěvuje si svým typicky tlumeným odstínem.

Nevím, co přesně kapele dochází, jestli je to dech nebo inspirace, ale aktuální nahrávku bych charakterizoval všeříkajícím zvoláním "meh". Ještě výstižněji to dělá bonusový videoklip ke skladbě Lilac, kde nový kytarista Sebastian Svalland mezi party ležérně scrolluje na svém iPhonu. Jako charakteristika doby povedená, byť trochu zbytečná sekvence. Samozřejmě pohled do zákulisí je vždy vítaný, takže produkčně nenáročné guitar lesson video pro věrné fanoušky ceníme a vítáme informaci, že kapela pracuje v Cubase.

Možná že odchod zakládajícího (Anders Nyström) a zaučeného člena (Roger Öjersson) trochu otřásl tvůrčím výtlakem, každopádně nějaký vítr v plachtách stále cítit je a specifická příchuť rukopisu také nijak neutrpěla. Trojka Wind Of No Chance mate sbory a podivnou kytarovou pasáží v duchu Rammstein – slyším dobře? Odříkávání sloganu Hail Satan tu nezní příliš zlověstně, spíše skoro až zvláštně nepatřičně. Některá sóla jsou poskládaná, jakoby našeptával kolega-krajan Akerfeldt před tím, než se svými Opeth zcela ztratil zábrany a zmizel normálnímu posluchači v neproniknutelné mlze psychedelického rocku. Rozhodně je tu hodně klidných ploch a prostoru ke klidné kontemplaci nad čímkoli.

Sběratelé si mohou dopřát speciální vinylovou edici v nevídané Liquid Filled variantě, což považuji za podobnou zhýralost jako sýrem plněný okraj pizzy, ale nic proti gustu a marketingové šikovnosti. Co dodat závěrem? Nová nahrávka s obnovenou sestavou mě neuráží a dokážu si ji užít, akorát to ve mně nespouští dřívější entuziasmus. Je to dobře uhnětený filler, co nebudí vášně a jako rekreační poslech do kanceláře odvede slušnou práci. A třeba právě tam, při bezmyšlenkovitém poslechu se časem vyjeví něco víc, protože – nikdy nevíš, co se může stát…