Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Katatonia - Sky Void Of Stars

KatatoniaSky Void Of Stars

Symptom28.4.2023
Zdroj: Spotify
Posloucháno na: PC / Marshall Major II
VERDIKT: Sky Void Of Stars je jako update firmwaru dobře fungující mašiny. Drobná vylepšení tu i onde, ale nic zásadního se neděje.

Zbrusu nová deska metalových náladotvůrců ze Švédska se jmenuje Sky Void Of Stars (2023) a stručně řečeno je dobrá. Zrovna tak dobré jsou ale i předchozí nahrávky. Aniž bych chtěl být jízlivý, přijde mi, že Katatonia do jisté míry sdílí stejný osud, jaký stihl Red Hot Chilli Peppers. Jsou vynikající v tom, co dělají, ale zřejmě už nelze očekávat neočekávané. Užít si poslech novinky je snadné, to je třeba říct. Na druhou stranu, nečekat nic a nebýt zklamán je jiný způsob, jak celou záležitost výstižně shrnout.


Když se řekne Katatonia, vybavím si především šestou desku Viva Emptiness (2003), která pro mě představuje určitý milník a mám sklony vše nové, co kapela vytvoří, porovnávat právě s touto referencí. O dalších šest desek dopředu nyní vede úctyhodnou diskografii novinka Sky Void Of Stars a nemůžu se zbavit dojmu, že poslouchám novou iteraci již slyšeného. Celkem deset, vesměs stroze a úderně nazvaných, skladeb si žádá poctivých 45 minut vašeho času. Během této doby není čas se nudit, poslech příjemně plyne, vzpomínky a obrazy v mysli ožívají.


Skladby jsou protkané jemnou elektronikou, která se zjevuje nad hladinou kytar a dává hudbě další zajímavou poslechovou vrstvu. Jednička Austerity představuje kapelu v dobré formě a celkem spolehlivě definuje i zbytek nahrávky, založené na promyšlené kompozici, povedené produkci a procítěném přednesu. Osvědčená receptura příliš nevybočuje ze zažitého standardu a kromě nových písniček mnoho dalšího nepřináší.


Fanoušky krajanů Soen zahřeje u srdce hostovačka zpěváka v sedmé Impermanence. Joel Ekelöf svou příhodnou barvou hlasu přispěl ke větší rozmanitosti skladby, takže zapadl jako vy víte co a kam. Renkseho trochu limitovaný hlasový rozsah má charakter, který si těžko spletete, je podmanivý a zásadně podtrhuje melancholickou linku nahrávky. V bonusovém materiálu v podobě skladby Absconder se kvintet dopustil těžšího kytarového riffu, který v kontrastu s vokálem zafunguje na 100%. Jakmile bubeník vysype úvodní intro, následuje pohlcující poslechový zážitek, pomalý a melodický. Těžkou jízdu většiny dravých pasáží jaksi změkčuje příchuť progresivity, což nelze mít za zlé kapele, která svůj signature sound vybudovala právě na unikátním spojení těchto dvou směrů.


Svět si žádal nové album a dostal ho. Úctyhodných 30 let na scéně znamená vytrvalost a zkušenosti. V kombinaci s talentem hlavního autora, kterým je zpěvák, kytarista a zakládající člen Jonas Renkse, vznikla nahrávka, která člověka zasáhne. Jak moc, to už je jiná otázka. Studiová produkce je ne méně než kvalitní a odpovídá velikosti kapely. Nezaostávají ani instrumentální výkony, které svědčí o sehranosti. Tlak komprese, přítomný v digitálním formátu je očekávaný a v míře, která zvuk slyšitelně nedeformuje. Aby toho nebylo málo, pro milovníky poezie jsou tu hloubavé texty o smyslu existence na téma ztráty, izolace a hledání smyslu ve světě bez naděje.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky