Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Katatonia - Sky Void Of Stars

KatatoniaSky Void Of Stars

Symptom28.4.2023
Zdroj: Spotify
Posloucháno na: PC / Marshall Major II
VERDIKT: Sky Void Of Stars je jako update firmwaru dobře fungující mašiny. Drobná vylepšení tu i onde, ale nic zásadního se neděje.

Zbrusu nová deska metalových náladotvůrců ze Švédska se jmenuje Sky Void Of Stars (2023) a stručně řečeno je dobrá. Zrovna tak dobré jsou ale i předchozí nahrávky. Aniž bych chtěl být jízlivý, přijde mi, že Katatonia do jisté míry sdílí stejný osud, jaký stihl Red Hot Chilli Peppers. Jsou vynikající v tom, co dělají, ale zřejmě už nelze očekávat neočekávané. Užít si poslech novinky je snadné, to je třeba říct. Na druhou stranu, nečekat nic a nebýt zklamán je jiný způsob, jak celou záležitost výstižně shrnout.


Když se řekne Katatonia, vybavím si především šestou desku Viva Emptiness (2003), která pro mě představuje určitý milník a mám sklony vše nové, co kapela vytvoří, porovnávat právě s touto referencí. O dalších šest desek dopředu nyní vede úctyhodnou diskografii novinka Sky Void Of Stars a nemůžu se zbavit dojmu, že poslouchám novou iteraci již slyšeného. Celkem deset, vesměs stroze a úderně nazvaných, skladeb si žádá poctivých 45 minut vašeho času. Během této doby není čas se nudit, poslech příjemně plyne, vzpomínky a obrazy v mysli ožívají.


Skladby jsou protkané jemnou elektronikou, která se zjevuje nad hladinou kytar a dává hudbě další zajímavou poslechovou vrstvu. Jednička Austerity představuje kapelu v dobré formě a celkem spolehlivě definuje i zbytek nahrávky, založené na promyšlené kompozici, povedené produkci a procítěném přednesu. Osvědčená receptura příliš nevybočuje ze zažitého standardu a kromě nových písniček mnoho dalšího nepřináší.


Fanoušky krajanů Soen zahřeje u srdce hostovačka zpěváka v sedmé Impermanence. Joel Ekelöf svou příhodnou barvou hlasu přispěl ke větší rozmanitosti skladby, takže zapadl jako vy víte co a kam. Renkseho trochu limitovaný hlasový rozsah má charakter, který si těžko spletete, je podmanivý a zásadně podtrhuje melancholickou linku nahrávky. V bonusovém materiálu v podobě skladby Absconder se kvintet dopustil těžšího kytarového riffu, který v kontrastu s vokálem zafunguje na 100%. Jakmile bubeník vysype úvodní intro, následuje pohlcující poslechový zážitek, pomalý a melodický. Těžkou jízdu většiny dravých pasáží jaksi změkčuje příchuť progresivity, což nelze mít za zlé kapele, která svůj signature sound vybudovala právě na unikátním spojení těchto dvou směrů.


Svět si žádal nové album a dostal ho. Úctyhodných 30 let na scéně znamená vytrvalost a zkušenosti. V kombinaci s talentem hlavního autora, kterým je zpěvák, kytarista a zakládající člen Jonas Renkse, vznikla nahrávka, která člověka zasáhne. Jak moc, to už je jiná otázka. Studiová produkce je ne méně než kvalitní a odpovídá velikosti kapely. Nezaostávají ani instrumentální výkony, které svědčí o sehranosti. Tlak komprese, přítomný v digitálním formátu je očekávaný a v míře, která zvuk slyšitelně nedeformuje. Aby toho nebylo málo, pro milovníky poezie jsou tu hloubavé texty o smyslu existence na téma ztráty, izolace a hledání smyslu ve světě bez naděje.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky