Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ice Fleet jako již devátá studiovka, jako další plnohodnotný počin od kapely, která je desku od desky výraznější. Z reakcí, recenzí a ohlasů se tím největším stal počin Sorni Nai, na který by se dalo říct, že nový nepřímo navazuje. Je to návrat Antona Belova a jeho družiny do zamrzlých plání, kde jim bylo na sedmé řadovce velmi dobře. Anton je zjevně přitahován velkými příběhy a dramaty, což dokazuje i jako skladatel. Desku od desky zvládá lépe dramaturgii svých děl, kompozičně velmi vyzrálý talent, který své síly spojuje s mnohými dalšími, stejně výraznými osobnostmi. Rok 2021 je tedy pro mě takovou malou oslavou, protože je ve znaku nového materiálu Kauan, na který si konečně jeho hlavní mozek udělal čas.

Zůstaňme ještě u osobnosti Antona Belova. Ten stíhá vydávat vedle Kauan tolik věcí, že mnohým by stačilo jen sledovat jeho vlastní tvorbu a kooperace a měl by celkem o zábavu postaráno. Jedním z těch, kteří jeho veškeré činnosti mapují, jsem i já a musím zopakovat tvrzení, že jako autor roste. A roste i jeho kreativita, už to zdaleka není jen skladatel metalových náloží. Jeho činnost se rozprostírá od post-rocku k ambientu až po folkové břehy. Studnice nových nápadů zdá se být bezedná, stačí se jen podívat na několik posledních let. V roce 2017 vydal druhou desku Helengard, hutnější materiál nahraný se svou manželkou Alinou. Ta dodává vokální a klávesové party i Kauan. Zajímavé jsou i Antonovy ambientní věci, které vydává pod svým jménem jako Piano Works. Nakonec musím ještě zmínit jeho velmi zajímavou spolupráci s Marjou Mattlar, legendární básnířkou a folkařkou z Finska. A k Finsku má Anton velmi blízko. U něj jako by se kruh uzavřel.

Ice Fleet je deskou koncepční, silnou v příběhu a své hudební dramatizaci. Její styl je dokonalou post-rockovou hrou se silnými motivy, zpočátku jemně načrtnutými, posléze obtaženými důraznější hrou, až je motiv rozveden do plné síly. V tom je Antonovo kouzlo, což je ale zároveň i základ většiny post-rockových desek. Včetně ambientních ploch, masivních kytarových stěn s minimem zpěvu, případně zcela bez něj. Tohle tvorba Kauan splňuje desku od desky víc a víc, minulá Kaiho dostala dokonce i edici zcela bez zpěvu. Metalové pasáže jsou nahrazeny atmosférickými vlnami kytar, syrový vokální projev osekán na několik málo pasáží, které stupňují dramatičnost děje. Ve vyprávění Kauan tedy musí mít tyto aspekty místo, jinak se bez nich obejde.

Koncept desky je velmi zajímavý, tentokrát se nebudeme zabývat fenoménem Igora Dyatlova, ale tzv. Ledovou flotilou. Kapela příběh konceptu zveřejnila na svém FB profilu v pěti částech, z nichž mi postupně vyšlo, že celý tento příběh není fake, ale opravdu se něco stalo a něco našlo. Náš příběh začíná v roce 1930, kdy byla objevena záhadná zmrzlá flotila lodí i s posádkami. Tu objevili průzkumníci v oblasti zátoky Tiksi, kde měl vzniknout (a posléze vznikl) významný ruský přístav pro Severní ledový oceán. Že byla flotila plachetnic skryta celá pod ledem a objevena až po odstřelu, tím série záhad pouze začíná. Přemalovaná jména lodí, nedohledatelné dokumenty ohledně posádky i lodí, stav těl a jejich posmrtné pozice nebo to, že někteří byli bohatí a zjevně na cestě bez pomyšlení na návrat. Záhady se pak vrství až do fáze, kdy záhadně zmizela i dokumentace z prvního vyšetřování, zahlazování stop tak, jako to v Rusku ostatně dokonale umí. Tohle celé desce přidává záhadný a tajemný opar, který v kombinaci s muzikou účinkuje solidní silou.

Deska má sedm kapitol, přeloženo do angličtiny:

1. Bode

2. Exodus

3. Liminal

4. Summoning

5. Wrath

6. Hold

7. Trench

Kauan své dílo začínají úžasnými zvuky lodi, které zaznívají v průběhu celé desky. Do samotného díla se mi zpočátku dostávalo těžce, jako bych nedokázal prolomit ledy okolo zamrzlé flotily. Muzika je přitom velmi emotivní a první kus Taistelu je majestátním otvírákem, jaký má kouzlo ohromit. Tohle se sice dostavilo, jako by mi ale deska stále unikala, dokud jsem ji nezačal opravdu bedlivě studovat. Dnes musím říct, že desku velmi dobře znám a že jsem nahlédl do každého jejího koutu. Ta deska není dlouhá, má sotva 40 minut. Valivý tok působení Kauan je pozvolný a působivý. Každý motiv opětovně obráběn a zpracováván, dokud z něj nevznikne nosná linka. Neustálé rozvíjení, přepínání do klidových zón a opětovné rozplétání jiných částí klubíčka, to jsou stále klasičtí Kauan. A deska přefrčí, odvypráví svůj příběh a je pryč. Po tolika hodinách s ní strávených zůstává pocit, že nevím, jestli to tentokrát stačí. Zda je nový materiál plný natolik silných motivů, že je nedostanu z hlavy a zároveň, zda je míra opakování zažitých postupů ještě v toleranci. Co zamrzí, je menší pestrost materiálu. Oproti zmiňovanému Sorni Nai už tu nejsou klasické smyčcové nástroje, které mi do jejich muziky dokonale sedly. Přínosem je naopak ona chladná ledová atmosféra, kterou bylo potřeba dobře navodit.

Velmi oceňuji agresivně-klidové kompozice, které Antonovi jdou fantasticky - takovou je třetí Maanpako. To samé platí i o osmiminutové Raivo, která má nejostřejší kytarové linky a podtrhuje dramatičnost celé tragédie (však její přeložený název ji charakterizuje dostatečně). Skvělá je kytarová práce, především ve vypjatých okamžicích (právě například finále intenzivní Raivo), nebo ryze post-rockové hlukové vlny (šestá Ote).

Až na některé výhrady, které jsem našel, je to naprosto skvělá deska. Vracím se k ní často, stejně jako k ostatním počinům Kauan a pokaždé se rád nechám pohltit atmosférou, jakou umí Anton Belov rozprostřít ukázkově. Pro tento rok a jejich nový materiál poměrně solidní pocit a spokojenost.