Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Örmagna je kapelou na startovní čáře s eponymní prvotinou, kterou je deska natolik výživná, až je s podivem, že jediným známým jménem v sestavě je frontman Ö (Naðra, Mannveira). Tak a je to tu! Chtěl jsem se pro jednou vyhnout tomu, abych se hned zkraje rozplýval nad islandskou scénou a nechal hovořit hudbu samotnou. Takže prozradím jen, že byť je Örmagna islandskou černě kovovou smečkou, jejich styl je spíše depresivní, atmosférický a vůbec ne disharmonický a mlhavě odporný či alespoň divný a neuchopitelný jako většina tamní scény.

Chtěl jsem napsat, že se od ostatních islandských kapel liší i počtem skladeb, kterých je zde sedm. No jo, jenže úvodní Intro je pouze minutové intro (chich), a tím pádem jich zůstává šest, takže tak. Rovněž zvukem z dílny multi šikovňáka D.G., (Misþyrming, Naðra, Skáphe – nástroje a zvuk od Svartidauði, přes vlastní věci až ke Slidhr) dokonale zapadá mezi konkurenci. Örmagna je jiná svojí podstatou, melodiemi, vlastně i bolestí.

Jak už je v mém případě obvyklé, bývám z desek nadšený a následně lesk šedne, nebo se mi naopak album nelíbí, posléze jeho poklady objevím a ocením. Örmagna je druhý případ. Nechal jsem se nalákat pozlátkem nálepky - Island, zvukařem a zvědavostí vybuzenou přítomností Örlygura Sigurðarsona v nové kapele. Možná nebyla v první dny ta správná hvězdná konstelace, ale byl jsem připravený s deskou seknout, anebo napsat hnusnou recenzi. Jenomže hnusné recenze já nerad a s hudbou nesekám, stejně jako dojídám oběd, který mi nechutná, dal jsem albu i sobě šanci. Örmagna je dosti specifická svým stylem a zvláštním zpěvem, na což si nelze zvyknout. Je nutné se nést na stejné vlně, nebo smůla.

Ačkoliv je Örmagna první nahrávkou kapely, jak jsem zmínil výše, dětským nemocím se vyhnula v co největší míře. Pár drobností samozřejmě nejen rýpal najít může, ale poctivě říkám, že za takovou desku by u nás i legendy duši čertu upsaly. Hehe! Zahraná je dobře, originálně nařvaná taktéž. Örlygurův zpěv mě doslova dostal na prdel. Ten chlap si dělá, co chce. O akademickém přístupu nemůže být řeč. Jenže svým projevem, energií, prostě tím, jak se umí vcítit do svých textů a podstaty písní, táhne kapelu neskutečně nahoru. Osobitý rukopis je umocněn schopností vystavět chrám i z obyčejných cihel.

Byl jsem připravený rozepsat se o blacku, čišícího z každého póru harmonických aranží. Mnohem častěji mi přes uši drnkala drásavá atmosféra, doom a jeho podoby a já na black postupně zapomněl. Tempo Örmagna je častěji pomalé nebo valivé. Do blastů se bubeník pustí jen občas. Kytarová sóla zazní čistě sporadicky a kila prakticky vůbec. Oba kytaristé vyhrávkami a vybrnkáváním docílí, že po klasických strunových radovánkách ani nevzdechnete. Chybí mi však výraznější basa. V sestavě je uvedena, a když si dáte veliký pozor, možná ji i uslyšíte, důležitou roli ve skladbách však nehraje.

Když mě to popadne, pitvám každou skladbu, rozepisuju detaily. Nechci říct, že mě Örmagna nepopadla. Jenomže od chvíle, kdy se rozezní Háskin í Seljunum, prosviští 3 ár í dýflissu až do úplného závěru Dansar saurs og saurlífis, je moje mysl unesena semknutostí materiálu, který je jako ošklivé káčátko - celé rozčepýřené, ale půvabné. Možná právě pro ty slabiny, které kapela s radostí předvádí spolu s monumentálními plochami, jsem si Örmagna oblíbil. Taková titulní kompozice obnáší celé spektrum nálad i (ne) schopnosti s nimi pracovat. Přes všechny nedostatky, a že jich je, je první deska Örmagna víc než jen dobrá. Ani nevím, zda si přeji, aby rozcuchanost byla do příště učesána. Takto je celá fajn.