Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ani se nechce věřit tomu, že už to bude pět let, co uběhne od cákání na obličeje asijských děvčátek a posledního vysednutí z transpermatického Bukkake Express. Posedlost Asií nikdy úplně nevymizela a není pryč ani s novou vizitou gynekologických ordinací aneb novinkové kolekce aktuálních necro-skladeb Musik Aus Ordinationen. Ovšem tahle deska není jen o ordinacích a zbytcích asijských destinací, je v ní poněkud víc. Po funerálním Necrocockově ponoru do lesního království z té stinnější stránky a poslední výpravě Sleeping busem do světa nočních vizí, nastal čas na zánovní procedury nechvalně známých vlastností pravého Kavalíra.

Vítejte v nevábné čekárně a vyčkejte příchodu ošetřujícího lékaře. Dost věcí se má jinak, bude třeba založit novou kartotéku. Poprvé od dob alba +Klinik+ se do kapely vrátil bassmajstr Sambar, bicí namlátil jistý Pitterling a hlavní kytaru tentokrát netřímá Marcel (dnes pouze studiové hadičky), ale Tom sám, což lze okamžitě poznat. Zdá se, že Kaviar Kavalier jsou opět více regulérní kapelou, než jen dvouhlavým projektem. A to je jedině dobře, protože když k momentální osádce přidáme řadu hostů, dostane se nám až neobvykle barevného chodu polykající nejednu kapitolu vývoje této kapely.

Po hudební stránce dospěli KK do fáze propojení všech svých bizarních vizí v jeden velmi lahodný produkt. Od dob prvního alba, které svého času způsobilo docela pozdvižení, přes studené, chloroformem načichlé Studio Y, až po hravé Bukkake, které se ozývá hlavně bublající, jemnou elektronikou. Novinka je nejbarevnější také po vokální stránce, a to se tentokrát nebavím jen o hostech, ale o Tomově hledání, kdy vedle současně používaného hlasu, zabrousí i hlouběji do minulosti, do nepřeberného množství různých chorálků, žalmů a kastrátů (to klobouk dolů), které dostanou na novince daleko více místa jak v minulosti, aby ve finále našel docela zajímavý chraplák (Girls Watch Porn, I Wanna Rock). A abych nezapomněl na texty, tak ani tady není vše tak jednoznačné, tedy v mezích "šperma-šluken" jazyku, ale docela dost místa dostala čeština (akčnější než na Lesní Hudbě) a trocha té angličtiny taky neurazí.

Aniž bych předem podlehl nějakému tušení, nechal jsem vše kolem chystaného vydání ordinačních šlágrů ležet ladem. Neodvážil jsem se domýšlet, kudy by novinka mohla vyrazit a kudy se bude snažit svést mou pozornost od obvyklých ozdravných pokusů domácí samoléčby. Zpočátku ve mně deska vyvolávala spojení ještě nevyprchaných Bukkake křehkých excesů se zřetelnou hitovostí "Ypsilonky". To platí hlavně v Das ist Necrocock, kde Tom připomene, kým zvládá být a jak si patřičně vše užívá, ale jakmile se někde v půlce zlomila třetí Limpopo do těch známých funerálních tónů, věděl jsem že cesta povede mnohdy jinudy. Gastroenterolo už upomíná minulost více než věrně, navíc si mě Frau Doktor Kloss časem omotala kolem prs(t)u a nějakým, mně neznámým způsobem přemístila svou kliniku z poloviny devadesátek až ke mně do pokoje.

A právě tady dostává Musik Aus Ordinationen ty správný koule, nejspíš proto, že jsou to koule Tomáše Kohouta, přesně jako ve stejnojmenné písni, kde se Tom líčí jako úžasný milovník, na kterého nelze zapomenout, natož zanevřít. Pokud mi Tomáš povídal, že je dobré poslech desky neustále opakovat a jednotlivé kousky zbytečně nepřeskakovat, měl pravdu. Už někdy před polovinou hrací doby víte, že cokoliv přijde, je svým způsobem hit s něčím, co umí uhranout. 0:50 by klidně mohla být svou pohřebně doomovou náladou na pomalé Lesní Hudbě, stejně jako kdyby šel Tom nalíčený a v paruce doprovodit (a kvalitou zrovna i vyprovodit) rockery Twisted Sister, protože i oni umí zahulákat I Wanna Rock. Takhle to ale má tu správnou bizarre atmosféru, tedy přesně tu, co TS nemají, i když by tuze rádi. Na minulé desce jsem si favorita našel v pobřežní letní hitovce Saint Tropez, dneska ji mám v krásně vygradované Ermitáž, u které mě úplně odrovnal refrén.

Thomas Necrocock je halt mistr harmonií a na novém albu tuhle svou přednost dotahuje k dokonalosti. Musik Aus Ordinationen je spojením lehkosti s ostrým bigbítem, asi nejzáživnější elektroniky na hranici vkusu a typických atmosfér, ale také bublající baskytary a živých bicích. Mám dojem, že +Klinik+ je překonáno, a to už je, vzhledem ke kultovnímu postavení té desky, co říct.