Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Khoiba - Khoiba

KhoibaKhoiba

Victimer10.7.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: V objetí s melancholií, s klidem ruchů a za soumraku rezonujících vůní. Návrat Khoiba voní z klávesnice i z polí.

Je to už vlastně strašně dlouho, co jsme si společně s dvojicí Ema Brabcová - Filip Míšek mohli říct, že kapela Khoiba albově žije. Desky Nice Traps a Mellow Drama už dávno pokryl prach, až by jeden zapochyboval, že se ještě něco stane a v diskografii kapely přibude další položka. Khoiba se však i za tak relativně krátkou dobu stačila zarýt do podvědomí a vydobýt si své zasloužené místo. Svým specifickým stylem, který se příliš nenosí a když už ano, tak o poznání hlouběji než na povrchním chodníku rádoby slávy. Také proto se k této kapele chodí pro hlubší než běžný prožitek. A nyní jsme zase na správné adrese.


Ke Khoiba mám blízko, aniž bych jejich minulost nějak významně sledoval a poctivě se k ní vracel. Současný stav věcí a na jaře vydané eponymní album, mne staví do role někoho, kdo si spolu s kapelou může dovolit prosnít a prožít jejich hebké hlučení. Melancholické, bez depresivních choutek zabít hned několik vlastní duši spalujících chmur, ale s jemnocitnou zálibou v posmutnělém konstatování, že sny a dny jdoucí po sobě nebudí příliš optimismu. Jakkoli mohou být krásné. Je to atmosférická procházka v představách, načítání pocitů a až bázlivě podávaných vjemů, které však ve své tichosti sdělují mnohem víc, než někdo vzteky bez sebe a v panickém zrychlení. Khoiba je hudební přemítání a skromná viditelnost v rozmazaném světě brzkých rán, kdy hlava ještě žije ze snů a jen velmi pomalu se probouzí k životu.

 


Tak v přibližném popisu vnímám novinku já, ale možná nás v podobnými účinky bude víc. Tak či tak, nové album stroze pojmenované Khoiba, je radost prožívat. S kytarami i bez nich, jen tak v tření a překrývaných plochách vyklidněné strojařiny. Na pomezí ambientu, downtempové elektroniky a tichých tónů strun. Je to o klidu, emocích a vnitřním napětí, které se skrze hudbu uvolňuje ven a je vážně vedlejší jmenovat tu hrstku stylů, které by se ve společnosti Khoiba mohly uchytit. Pokud už se hudba této kapely vzbouří, je to ve smyslu jakéhosi zdviženého ukazováku, že i tichá pěšina vede přes pár hůře schůdných míst. Jsou to však jen útržky nálad, zesílený zvuk a důraz na detail, kdy končí uspávání a oko se ve chvíli nejistoty otevře, aby se ujistilo, že jinak opravdu nic nehrozí.


Současná poloha kapely pro mě představuje především věrného souputníka pro dny o samotě, kdy se člověk dostane dál ve svých přáních a pochybách. O sobě samotném, o lidech okolo, o všem možném. Krátké a výrazově skromné skladby založené na tichém chodu a ženském vokálu budiž tím správným průvodcem. Jakkoli mohl na začátku hrát hlavní roli pozitivní pocit z oživení kapely, která po x letech nahrála svou další desku a u které to vypadalo na sympatické shledání po odpojení od přístrojů, tak po třech měsících od vydání je to už o sdílení a hlubším porozumění. Plout ve zvukovém světě Khoiba je poučné, se všemi záhadami i bez nich, záleží, kde se zrovna nacházíte. Poloha alba je hypnoticky hravá a má šestý smysl pro hojení i otevírání starých ran. Jsem na jedné lodi.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 1.7.20 8:31

Tak tady nesouhlasím, ačkoli bych tak po 5 štacích s deskou došel k podobnému verdiktu. Tohle chce trochu jiný přístup, vysrat se na to, že to byla metalová kapela a brát ji jinak. Mě je docela jedno, že přestali být metaloví, což je první krok k lepšímu uchopení desky. Samosebou je každého věc jak to pobere, úplně bych to ale nesmetl ze stolu. Ty skladby nejsou vůbec špatný, kluci teď hrají svou podobu Katatonie a dejme tomu staré školy gotického rocku. A v těch skladbách je všechno to koření, co tam bývalo. Kapele upřímně držím palec, protože se na ni docela valí kritika, bohužel většinou mířená právě na to, že "už neznějí metalově". Anathema se kdysi také rozhodla znít jinak a vydala Eternity. Mylím si, že Vincent v té době podával ještě o fous horší pěvecký výkon než zpěvák SOTM a postupně se vyzpíval fakt parádně. Nechal bych tuhle desku uzrát, odhodil předsudky a srovnal si to pořádně se vzory, od kterých se pánové snaží učit. Zatím tak 65%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky