Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnes bych mohl potěšit posluchače Nicka Cavea, Toma Waitse nebo Johnnyho Cashe. Když ovšem hned v druhé větě napíšu, že se jedná o počin od leadera Behemoth, budou si znalci přinejmenším klepat na čelo. Ti ještě o fous větší gurmáni ovšem už vědí, co recenzuji a na co narážím. Ano, jedním z hodně zajímavých objevů roku minulého byla kooperace Adama Darskiho (též Nergala) s indie kytaristou Johnem Porterem (jehož aktuální placku si k recenzi právě pouštím). Styl jsme už naznačil, mix je to ovšem ještě o trochu jiný, než by se dalo při vyslovení zmíněných tří ikon očekávat.

Po několika nocích strávených u této nahrávky, mi běhalo hlavou všelicos. Především ale to, jak je zajímavé upozorňovat na své vzory. Není poprvé, kdy držím v rukách nahrávku, na které makal člověk jinak oddaný extrémním odnožím metalu. Nergal nenahrál tuto věc jen tak z plezíru, necítím z toho zbytečný levný kalkul, ale jistou poklonu svým učitelům. Stylově se nejspíše jedná o death country, tedy jeden ze stylů, které v současnosti letí (stejně jako mnoho dalších černě zabarvených odnoží punku a bluesových věcí). Me And That Man mluví jednoznačně o Nergalovi a "tamtom chlápkovi", co má ale podle mě na desce lví podíl. Jeho sólovky nejsou rukopisem nijak výrazně vzdálené, nejsou ale až ta "stylové" a hozené do černoty.

Me And That Man mají výraznou slabinu - svým vzorům se to podobá mnohdy až moc. Třeba taková Magdalene nebo Cross My Heart And Hope To Die je Nick jako vyšitý, frázování dokonale obšlehnuté, nakonec ale proč vlastně ne. Me And That Man mohou být soukromým objevem na poli country a blues každého, kdo nezná nebo příliš neprožívá pravzory této produkce. A budou jízdou pro ty, co neřeší mnohdy až příliš okatou snahu být "death country" za každou cenu (tedy včetně textů). Pro někoho možná až kýč, pro jiné pecka (zejména v autě to sedne svinsky dobře).

Desku bych nepovažoval za to nejlepší, co se v minulém roce objevilo (jako mnozí jiní). Je to ale rozhodně hodně příjemná záležitost, která se ve své cca třičtvrtěhodince vytasí s mnoha výbornými nápady. Duo hudebníků dokáže omráčit nasazením, kde si to jižansky mastí, až srdce plesá (On The Road). Chce se skákat a pařit, až opadá dvoutýdenní strniště. A z obou hlavní se romanticky zakouří, tuhle bandu do kostela rozhodně nikdo nevpustí. Ta návaznost na Behemoth v černotě a mnohdy i textech je jasná. Můj výběr těch nejlepších TOP skladeb bude určitě obsahovat singlovku Ain't Much Loving, příjemně posazenou hluboko mezi pražci. Cross My Heart And Hope To Die příjemně překvapí dětským sborem, mrazení z toho ale nemám. Z celé desky ale hodně dobrý pocit zůstává a abych se přiznal, pouštím si to dílo čímdál častěji.

Když se pustím do hledání dalšího záporu desky, nemohu minout poměrně zprasený zvuk, který rozhodně mít nemusela. Závěrečný mix strhal veškerou snahu kapely o stylovost a ani v bezztrátovém formátu, který mi byl poskytnut, to mnohdy solidně trhá uši. V porovnání se zvukově vynikajícím, též do bluesu hozeným, posledním albem Avidana... je to fakt jinde. Nemohu se tady u toho ubránit pocitu zklamání, bohužel to pokračuje v tradici mixů samotných Behemoth, kteří na zvuk u svých desek taky moc nehledí.