Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S existencí mezinárodního projektu Khôra jsem se seznámil díky skvělému debutu Timaeus. Své tehdejší pocity bych popsal stejnou měrou jako nadšené i udivené. Za neznámým jménem se ukrývalo nejedno eso blackové či avantgardní scény. Kapela začala v podstatě jako jednočlenný projekt. Multiinstrumentalista Oleg I. umí hrát na ledasco a nebojí se ani zpěvu. Na Timaeus vedle sebe však postavil za mikrofon výborného Kranose (Savaoth), na basu a další vokály samotného L.E. Måløye (Void, Dødheimsgard). Aby toho nebylo málo, pozval spoustu hostů, aby přispěli svým dílem do mlýna. Za všechny jmenujme Vicotnika nebo Arnhwalda R. (Glaciation). Album bylo kosmické, atmosférické, teatrální a místy pěkně blasfemické. Milovníci nasypané avantgardy nadšeně tleskali. Pět let poté je Khôra zpět. Sestava kolem Oleho je zcela nová, jen pár hostů jako Kranos nebo Arnhwald opět pohostinně přispěli svým umem. Kdo co čekal, nevím. Debut nastavil laťku proklatě vysoko, avšak novinka Ananke tuto laťku v klidu shodila. Co se tedy změnilo a co zůstalo stejné?

Určitě nejvýraznějším posunem je hutný až mohutný zvuk. Také větší příklon k extrému. Také k orchestracím. Za orchestracemi stojí Nor Kjetil Ytterhus (Profane Burial, Haimad). Na basu byl přizván dobře známý (tentokrát Švéd) Göran Setitus (Ceremonial Death, Setherial, Impious) a zpěvy obstaral výtečný a všestranný Francouz Fréderic A. Gervais (Cor Serpentii, Orakle). Mezi hosty vyčnívá jméno Blasphemer (ano, ten). Za zmínku stojí mimo jiné i sólo od Kristiana Niemanna (Sorcerer, ex-Therion). Podobně zajímavých hostů je zde opravdu hodně. Nahrávalo se v několika studiích a mix s masteringem proběhl pod taktovkou Fréderica A. Gervaise v jeho studiu Henosis (In the Woods, Monolite, Misanthrope…). Stačí to takto k lákačce? Řekl bych, že jo.

První dojmy z poslechu, když nebudu řešit frenetické nadšení, byl pocit, že poslouchám geniální mix Emperor s Arcurus s trochou šílenství Dødheimsgard. Ovšem v death metalovém balení. Kytary i s rytmikou jsou lehkonohé, ovšem silné a kopající. Zvuk kytar je brutální, basa je tvrdá jak vix a bicí má Ole pestré, jak je vůbec možné. Ne, že by se pokoušel stát se novým Hellhammerem, ale nebojí se toho. Sype, vyklepává, přechody jsou zběsilé stejně jako změny rychlosti.

Přes veškerý deathový feeling je Ananke vesmírnou bouří, kde se může stát doslova všechno. Fréderic v podstatě navazuje svými hlasivkami na svého předchůdce. Jen je všechno důraznější, vymazlenější a sebevědomější. Do Garma nebo Ihsahna nemá daleko. Screamuje, řve, growluje, teatrálně vyšiluje a v pohodě klenutě jede jednu jímavou linku za druhou. Jeho hlasivky obohacují víteční hosté, které jsem už zmínil.

Když se zaposloucháte do Ananke, pocítíte třas a nedočkavé výbuchy. Album takové je. Nedá vám při poslechu dělat nic jiného. Ne, že byste mohli přijít o zajímavé místo, výborný nápad. Ale zkrátka pro to, že se vám nebude chtít dělat nic jiného. Každá vteřina je napěchovaná nakažlivou energií. Nástroje kouzlí (miluju basu) mohutnou atmosféru, až posluchač zapomíná, že poslouchá dílo skupiny lidí.

Nebál bych se označit album jako soundtrack k epickému filmu. Jenže takový film by byl nezařaditelný. Spíše se jedná o soundtrack ke stvoření vesmíru, jeho růstu i bolavého konce. Zuřivost, majestát i divadelní přehnanost jsou dílčími prvky Ananke. Tohle už stačí jako lákačka? K tomu mrkněte na jednoduchý, ale silný a všeříkající artwork od Simona Chognota (Cult of Erinyes). Podobně laděnou nahrávku bych vskutku v nabídce vydavatele Les Acteurs de l'Ombre Productions nečekal. Ananke je výborným dílem, které nabízí světu nevšední zážitek a příslib do budoucna, že se s Khôra do budoucna můžeme dočkat ještě velkých věcí.