Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Myslitele Manii jsem před pěti lety nařkl z podílu na zániku Manes, za což se jim dodatečně omlouvám. Podobná nedorozumění se v našem ústavu stávají maximálně jednou... však to všichni znáte. Vše se včas vysvětlilo, jen si to chtělo seřídit zaručené informace a trochu porovnat myšlenky. Ty, které patří dnes již triu Manii, neustrnuly v jednom bodě prvního alba Kollaps, ale pěkně potichu se letos na svět dostala dvojka Sinnets Irrganger. Při tomto zjištění jsem hned zavětřil kolem a po albu sáhl. Jednoduše proto, že pro podobně, v šedočerné barvě vybavené spolky, mám pořád svou slabost. A dalo by se říct, že Manii i na svém druhém albu berou z míst, kde spolu s debutem Under ein blodraud maane Manes začínali. To jen tak pro pořádek.

Prim hraje atmosféra, nic jiného nelze čekat. Místy poněkud pitoreskní kosmické klávesy, jejichž zvuk zůstane v hlavě a jakkoliv se může zdát být nepatřičný nebo podivný, je to on, kdo zaujme. Na něm ale album nestojí. Pět skladeb je provázáno blackmetalovou mystikou, starým dobrým arsenálem mistra včelaře, načež je doprovázeno prostorovým ztvárněním nad běžný dosah smrtelníka. Manii jsou a vždy byli založeni na jednoduchosti, kdy srze ně promlouvá uhrančivě zakaboněná nálada a vztek schovaný za nánosy chladných stínů.

Jeden by se možná neohřál, ale od nějakých strojírenských obludností jsme na hony vzdáleni. Spíš jde o jednotlivé úlomky, které mohou vyvolat obdobné pocity, které bych však naturelu alba přiřknul jen nerad. Jde o materiál velmi přístupný a ochotný ke každodenní aplikaci. Až na výjimky (Hundre gonger hengd) se ocitáme v prostředí středního a nijak nekulminujícího tempa, které nás hodlá mít ve své moci a funguje na bázi lehké hypnózy. V titulní skladbě se na moment rozehraje trochu avantgardního polosvěta, ale je to víc formou lehkých příkras, než opravdové změny kapelního apetitu. Ve zkratce je tu s námi pár skladeb (co se týká digitální verze alba), jejich strohé vyjádření, norská škola a důraz na atmosféru. Ne nijak mimo vymezené a důvěrně známé prostory, ale také zaručeně fungující. Nic víc není na pořadu dne.

S Manii se dotkneme hvězd, ale aby byl tento výlet něčím skutečně ojedinělým, tak to ani náhodou. Ono bude tak nějak stačit být shrbený uvnitř svého nuzného domova a skrze žaluzie vykukovat za studených nocí ven a občas vykřivit obličej do polohy maniak. Hodnocení a závěrečný štempl jsou vystaveny dle míry schopnosti obejmout a podmanit si. Nic zásadního, ovšem pořád dost účelného a ve svém revíru respektovaného. Kolem takových, jejichž smysly nepatří do této hudební kategorie, album proletí a skutečné zaháčení se nepovede. Jen vzájemné polechtání. Takže Manii budou dál kapelou pro pár věrných.