Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Konec světa v podání Killing Joke. To hovoří za vše... Kdo jiný, než démonický, lehce vyšinutý, ovšem bez nadsázky geniální umělec, jakým Jaz Coleman vždy byl, je a bude, by měl uchopit téma apokalypsy a rozvinout jej na ploše regulérního alba? Navíc podpořen ošlehanými, sebejistými a mimořádně zručnými spoluhráči, mezi nimiž se za léta společného hraní vyvinul komunikační kanál takřka na telepatické úrovni. Ano, Geordie, Youth, Paul a Jaz již na předloňském naprosto dech beroucím počinu Absolute Dissent dokázali smést ze stolu veškeré pochyby či nedůvěru ve schopnost znovuobnovit dávnou chemii počátku let osmdesátých a vyrukovali s deskou, jež rozmetala vše dosud řečené na mikročástice a pomyslnou laťku se samozřejmou lehkostí a šibalským úsměvem posunuli o pořádný kus blíže k zdánlivě nedosažitelným výšinám...

Jakkoliv bude znít následující tvrzení jako již stokrát omleté, prázdné klišé, jímž je dnes zaklínána každá druhá skomírající legenda rockového žánru, v případě Killing Joke se hodlám bít o jeho oprávněné užití do posledního dechu. Pánové s přibývajícími léty skutečně zrají jako dobré víno a pozorovat jejich cestu mi činí opravdovou radost. Minimálně počínaje Extremities... z devadesátého roku Jaz a spol sází jednu blyštivou perlu za druhou, přitom neustále procházejí vývojem, absorbují celou řadu vnějších vlivů, jež následně zcela nenásilně promítají do výsledné podoby svých děl... rozervaných, melodických, devastujících, neopakovatelných...

Nejinak tomu bylo i v průběhu tvorby aktuálního počinu MMXII, kdy se pánové v souladu s neveselým tématem zániku lidstva rozhodli do zvuku Killing Joke vmíchat temné zahušťovadlo maximálně kompaktní konzistence, jenž ovládlo depresivní a neprostupnou atmosféru alb Democracy nebo Hosannas From The Basements Of Hell. Přesto však nelze hovořit o jejich přímém pokračovateli, neboť vliv předešlého Abslolute Dissent je více než patrný a v temném, stěží dýchatelném prachu trosek lidské hrdosti přeci jen chvílemi vysvitne slunce nepatrné naděje, byť v konečném účtování znamená pouhou slepou uličku, z níž není úniku a pocity sklíčenosti a beznaděje nepůsobí na posluchačovu mysl tak fatálně.

I přes zmíněná odbočení si však deska zachovává onu démonickou auru a Rákosníčkovskou neprostupnost navozující pocity zmaru a beznaděje. Jaz střídá svůj hřmotný projev vládce pekel s melodickým hlasem mluvčího nezvratného osudu tak nepochopitelně přirozeně, že chvílemi musím ručně přivírat svou bezděčně padající čelist. Zatímco jiní frontmani jeho generace často působí jako karikatura sebe sama, Jaz s přibývajícími křížky podává stále lepší a barvitější výkony... poslechněte si namátkou jeho uhrančivý přednes v In Cythera a následně zatěžkaný devastující protipól Rapture... stejně tak jedinečný Geordie, podporován precizní rytmickou sekcí Youth a Paul, kouzlí jeden osobitější motiv za druhým. V porovnání s Absolute Dissent sice nejde o na první poslech jasné a snadno zapamatovatelné pasáže, přesto jejich dopad na zuboženou matičku Zemi působí maximálně drtivě a při konečném sčítání škod mnohem efektivněji. Celek tentokrát dostal jasnou přednost před individuálními projevy zúčastněných. 

Těžko hledat nějaká negativa, snad jen si neodpustím poznámku ohledně klasického nešvaru soudobé produkce a to, zvukové dynamiky, která se s prvními počiny Killing Joke nemůže poměřovat ani v nejmenším. V případě MMXII ale pod vlivem jinak celkově navýsost pozitivního dojmu přeci jen přimhouřím oko…